Martin Barus
Jako všechny války má i ta prusko-rakouská r. 1866 své hrdiny. Mezi těmi, kteří nosili rakouskou uniformu, figuruje i jméno myslivce Václava Hory. Jen o málokterém z jeho spolubojovníků – pokud se budeme pohybovat v rovině mužstva – je toho známo tolik, jako o něm. Ostatně, posuďte sami… .
Nebudeme se zde zabývat životem Václava Hory před válkou. Shrneme jen, že na jaře 1866 byl jako pětadvacetiletý odveden k 18. mysliveckému praporu, tzv. pražské chase, v jehož řadách následně bojoval. Myslivecké prapory tvořily elitu rakouské pěchoty. Jejich oddíly obvykle začínaly i ukončovaly boj a v průběhu bitvy se často objevovaly na nejdůležitějších místech. Poměr jejich počtu vůči řadové pěchotě se dá určit přibližně na hodnotu 1 : 6. Jeden myslivecký prapor byl za plného stavu tvořen 1 011 muži.
Horovi myslivci tvořili spolu s 30. a 34. pěším plukem brigádu generálmajora Poschchera, která náležela k 1. armádnímu sboru, operujícímu v Pojizeří. První křest ohněm za této války prodělala brigáda v noci z 26. na 27. června 1866 nedaleko Turnova v bitvě u Svijan-Podolí. Brigáda měla zajistit most přes Jizeru v Podolí, aby přes něj následujícího dne zaútočil celý 1. armádní sbor na Turnov, jež 26. června odpoledne padl téměř bez boje do pruských rukou. Prusové si však také uvědomovali strategický význam podolského mostu a k jeho obsazení vyslali jednotky své 8. divize. Od půl osmé večer zuřil o tento přechod přes Jizeru tvrdý boj, vesnice i most změnily několikrát svého majitele. Horův 18. myslivecký prapor dorazil na bojiště kolem deváté hodiny a prudkým bodákovým útokem dobyl v té době již ztracený most i vesnici. Prusové nakonec kolem jedenácté hodiny dosáhli značné početní převahy a definitivně nepřítele z Podolí vytlačili. Rakušané však chtěli Prusům ztížit další postup a pokusili se podolský most podpálit. Akce se ale nezdařila, protože nadporučík Zimmermann z 18. mysliveckého praporu, který byl tímto úkolem pověřen, držíc v ruce pochodeň k podpálení mostu, byl při rychlém pruském útoku smrtelně zraněn. Prusové tedy obsadili most. Oboustranná přestřelka přes řeku však stále pokračovala a utichla až kolem jedné hodiny ranní. Rakušané mezitím řešili zásadní problém – kdo a jak nyní most zapálí?
Bylo jim jasné, že se této akce může odvážit pouze výborný plavec, který most zapálí z Jizery. Právě k této akci se, údajně dobrovolně, přihlásil Václav Hora, známý mezi spolubojovníky jako odvážný plavec. Jakýsi vyšší důstojník si zaznamenal jeho jméno a asi díky tomu dnes o Horovi píšeme. Hora si prý odložil pouze torbu a jinak úplně oblečen s puškou na rameni skočil do Jizery, v puse držel ještě hořící pochodeň. Během této odvážné akce mu nad hlavou zuřila neutuchající přestřelka. Konečně doplul Hora k pilíři, který byl na takovéto zapálení připraven tím, že byl nad hladinou obložen slámou. Za několik okamžiků byl dřevěný pilíř již v plamenech a nedlouho poté i celý most. Jak záře z hořícího mostu osvětlila řeku, všimli si Prusové rakouského myslivce, který se ze všech sil snažit co nejdříve doplavat na levý břeh Jizery. Ihned na něj spustili palbu. Václavu Horovi však přálo štěstí. Když se konečně dostal na břeh, jeho spolubojovníci tam již nebyli. Hora byl velmi unaven a vyčerpán, a tak prý nalezl kupu sena, v níž dlouhou dobu odpočíval.
Druhého dne (27. června) byl na bojištích v Pojizeří klid. Hora v té době počal hledat svůj oddíl. Avšak nedařilo se mu to. K 18. mysliveckému praporu se dostavil až 28. června, když tento, stejně jako většina 1. armádního sboru, ustupoval k Jičínu. Za jeho zády však tou dobou zuřila bitva u Mnichova Hradiště.
Dalšího dne (29. června) již Horovi štěstí tolik nepřálo. Jeho brigáda se u Podůlší a na Bradech účastnila bitvy u Jičína. Prusové útočili na Rakušany ze dvou směrů – od Rovenska pod Troskami (5. divize) a od Sobotky (3. divize). Rakouské obrana podpořená jejich saskými spojenci se poměrně úspěšně držela až do večera, kdy došel opožděný rozkaz k ústupu. Ten se pak změnil v rakouskou katastrofu a rozptýlené jednotky v noci neorganizovaně ustupovaly směrem k Hradci Králové.
Václav Hora v této bitvě utrpěl těžké zranění a kvůli rakouskému ústupu padl do pruského zajetí a byl odvezen do Žitavy. Odtud ho již umírajícího odvezl jeho otec Jiří Hora domů do Prahy, kde 19. října téhož roku vydechl Václav Hora naposledy. Pochován byl na hřbitově u sv. Klimenta v pražské čtvrti Bubny (nedaleko dnešního Strossmayerova náměstí). Nad hrobem Václava Hory byl později vztyčen náhrobek s lidově pojatou plastikou rakouského polního myslivce. Je pod ním pochován i Václavův otec Jiří. Spolubojovníci na Václava Horu nezapomněli a nechávali za něj každoročně sloužit zádušní mši a na hrob pokládali věnce. Na náhrobku je umístěn tento česko-německý nápis: „Tento statečný hrdina vrhl se dne 26. června v bitvě u Podola v noci do řeky Jizery a zapálil před blížícím se nepřítelem most. Dne 29. června byl v bitvě u Jičína těžce raněn a do zajetí do Žitavy odvezen. Od svého otce do Prahy přivezen, podlehl svým ranám 19. října 1866 v stáří 25 roků.“
Připomněli jsme si osud jednoho prostého vojáka. Tento jedinec svým hrdinským činem u Podlí nezměnil průběh této bitvy, natožpak celé války. Ani zničení podolského mostu nebylo pro Prusy nepřekonatelnou překážkou. Bojová pasivita v dalším dni nebyla způsobená tímto problémem, ale především tím, že se značná část pruské 1. armády nacházela ještě v okolí Liberce. Přesto všechno je Horův osud velmi zajímavý a poměrně neobvyklý. Zdá se mi také, že popsat osud jednoho řadového vojáka je mnohem přitažlivější a pro poznání „reality“ války přínosnější, než psát rozsáhlé životopisy slavných či méně slavných vojevůdců a generálů, které o samotné válce a o jejích přímých protagonistech mnoho neřeknou.
Literatura:
Barus, Martin: Prusko-rakouská válka 1866 na Mnichovohradišťsku. In: Bezděz č. 14 (2005), str. 45 – 88.
Kovařík, Petr: Klíč k pražským hřbitovům. Praha 2001.
Sabina, Karel: Kronika války prusko-italsko-rakouské. Praha 1868.
2024 ©