Šlechtické tituly byly u nás zrušeny zákonem č. 61 z 10. prosince 1918. Jejich další používání bylo trestné. Tento přestupek byl trestán buď vězením od 24 hodin až do
14 dnů, nebo peněžitou pokutou od 50 do 15.000 Kčs. Používat se tedy mohly jen akademické a vojenské tituly. Zůstává tedy otázkou, proč jedním z prvních zákonů, který byl po vzniku Československé republiky Národním shromážděním vydán, byl zákon o Zrušení šlechtických titulů? Co na nich vláda a parlament, resp. na osobách, kteří tyto tituly používali, viděli nebezpečného? Zamysleme se tedy na těmito položenými otázkami a zkusme na ně odpovědět.
Šlechta se v českých zemí vyskytovala již od prvního státního zřízení, tj. od prvních Přemyslovců, kteří užívali titul knížecí. Byla to uzavřená společenská vrstva. Vznikala původně z členů panovníkovy družiny a po přeměně držby půdy do dědičného vlastnictví se stala privilegovanou vrstvou společnosti, jejíž příslušníci byli již svým zrozením nadřazeni ostatnímu obyvatelstvu. Později se šlechtický titul dal získat za nějaký záslužný čin pro panovníka a koncem 19. století byla možnost si i šlechtický titul zakoupit. Neměl tedy tento zákon hlavně zamezit takovému to kupčení?
Domnívám se, že tento zákon chtěl hlavně zajistit, aby všechny vrstvy společnosti si byly stejně rovné. Aby lidé, kteří patřili do skupiny, která byla dříve privilegovaná, nebyli společností vyzdvihováni i v nově vzniklém státě. Není ale však rovnost všech lidí dána již povahou státního zřízení, tj. v našem případě demokracie? To je přeci jeden ze základních pilířů tohoto systému, který deklaruje rovnost všech obyvatel státu před zákonem, že nebude zvýhodňována jedna společenská vrstva před druhou.
Je však těžké změnit mentalitu lidí. Ti, ač byly šlechtické tituly zakázány, příslušníky staré české rodové aristokracie většinou stále tituly oslovovali. Nebyl tedy spíše tento zákon mstou za loajalitu šlechty vůči panovníkům bývalé monarchie? Pokud by to byl tento důvod, tak je třeba říci, že pro šlechtu byla povinnost a osobní čest stát za císařem, který byl zvolen z boží milosti. Tedy byla povinnost šlechtice stát za panovníkem, kterého si vyvolil Bůh. Nebo bylo důvodem, že se poslancům zdálo, že česká šlechta málo bojovala v období monarchie za české zájmy? To se mi zdá také absurdní, vždyť největší české vlastence lze nalézt právě mezi českou rodovou aristokracií. Jmenujme například jednoho ze zakladatelů Matice české Rudolfa knížete Kinského, který podporoval právo na sebeurčení českého národa.
Nabízí se ještě otázka, zda tento zákon neměl být proti německému etniku, ke kterému mohla být šlechta přiřazována z důvodu, že mnozí měli také majetek nejen na území Československé republiky, ale i na území Rakouska, resp. ve Vídni, kde vlastnila (mnozí z nich stále vlastní) paláce. Pokud tomu tak bylo, tak to byl krok chybný, neboť mnozí, jak již bylo řečeno, byli vlastenci, kteří jsou hrdí na svou vlast a tedy není důvod, proč by se přihlásili k německé národnosti. Po zrušení jejich dědičných titulů, kterých používali několik generací, si začali říkat velkostatkáři. A to nepohlížíme na to, že velká část jejich nemovitého majetku, tj. hlavně polnosti a lesy byla "zabrána" státem v pozemkové reformě, která byla určena zákonem ze dne 16. dubna 1919, resp. zákonem ze 30. ledna 1920. Tímto zákonem bylo rozhodnuto o zabrání majetku (polností, lesů apod.) velkostatkářům. Je těžké toto odsoudit nebo se postavit za správnost pozemkové reformy. Domnívám se však, že pozemky, které šlechta spravovala, byly většinou dobře obhospodařované a tím pádem přinášely obživu lidem, které aristokracie zaměstnávala. Navíc nikdy nelze zaručit, že úředníci ve Státním pozemkovém úřadu, který byl pro tento účel vytvořen, určovali rozdělení pozemků vždy podle práva a že tu svou úlohu nehrál lobing a korupce. Můžeme to vidět na příkladu voleb z let 1923, kdy Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (dřívější Agrární strana) slibovala svým voličům, že se zasadí o spravedlivé rozdělování pozemků. Na druhé straně je ale nutno říct, že pozemková reforma byla po vzniku republiky nezbytností a to z důvodu vyřešení sociální otázky. Byla to tedy změna vlastnických práv s cílem rozdělit velké soukromé vlastnictví (nad 150 ha zemědělské půdy).
Stát, ač neuznával šlechtické tituly, často povolával lidi z této sféry společnosti do diplomatických služeb a to kvůli jejich vynikajícímu vzdělání a styky s ostatními evropskými šlechtickými rody. Což mohlo hrát ve vztazích s ostatními, hlavně západoevropskými státy, svou důležitou roli.
Další změnou v nahlížení na šlechtické tituly byl stav za protektorátu, kdy bylo povoleno šlechtické tituly znovu používat. To ale netrvalo dlouho a roku 1946 byly zákonem opět zakázány. Tato situace trvá až dodnes. Tedy pokud by někdo chtěl používat šlechtického titulu, může za to být trestně stíhán. Nemělo by se tedy ani tímto predikátem oslovovat.
Podívejme se ještě na další vývoj této problematiky. Po druhé světové válce byla většině šlechtických rodin zabaven majetek dle Dekretů prezidenta Beneše a to z důvodu jejich údajné kolaborace. Zde je to velice sporné. Je obtížné určit, co byla a co nebyla kolaborace či jaké byly důvody pro spolupráci s Němci apod. Po "Vítězném" únoru roku 1948 byl příslušníkům české aristokracie, kterým byl po válce majetek navrácen, zestátněn a tato vrstva společnosti byla považována za nepřátelskou lidově demokratickému režimu. Jen málo z nich vydrželo psychický nátlak a zůstalo v republice. Většina z nich však byla nucena emigrovat a osud své vlasti sledovat ze zahraničí.
Když v listopadu 1989 padl komunistický režim tak se většina z nich nebo jejich potomci do republiky vrátila a zažádala o svůj majetek zpět. Bylo vyhověno jen hrstce z nich a to většinou jen těm, kteří o svůj majetek přišli po roce 1948. Zůstává tedy otázkou, čeho se stát bojí, že nechce vydat majetek, který byl neoprávněně zabaven. Je přeci logické, že daný člověk by se o něj mnohem lépe postaral než stát. Proč tolik obav ze šlechticů, kteří vlastně ze zákona ani neexistují? A z jakého důvodu tolik lidí sestavuje svůj rodokmen a doufá, že v něm najde nějakého předka, který se honosil šlechtickým titulem? Je to přeci nesmyslné bádání, když stát šlechtictví neuznává. Nebylo by lepší chápat smysl šlechtictví ne v bohatství a hrabivosti, ale v hodnotách, cti a správně nastavené životní filozofii?
Je zde tedy patrný střet dvou principů a to principu republikánského a principu monarchistického. Nově vzniklá republika se chtěla oprostit od všeho, co by připomínalo Rakousko-uherskou monarchii, tedy i nerovnoprávné postavení občanů a vyvyšování aristokracie ve společnosti nad ostatní. Hlavním záměrem zákona (z 10. prosince 1918) bylo tedy postavení všech občanů republiky na stejné úrovni a tudíž nedělat žádné rozdíly mezi jednotlivými společenskými vrstvami obyvatelstva. Tento právní systém se zachovává i dnes.
Pavel Kobera
2024 ©