Etnika v meziválečném Československu a legionářská tradice - esej

Napsal Cech studentů historie (») 25. 2. 2008 v kategorii Články - 20. století, přečteno: 2016×
Je nesporné, že legionářská tradice patřila k nejdůležitějším pilířům státní ideologie (můžeme-li použít tento termín) tzv. První republiky. Boj československých legií za vytvoření samostatného státu byl vyzdvihován jako jedna z nejslavnějších kapitol národních dějin, která snesla srovnání snad pouze s husitskou epochou.
Tento nekritický oslavný přístup lze snadno pochopit, vždyť podíl legií na vzniku státu můžeme jen těžko zpochybnit. Republika, kterou muži v legionářských uniformách pomáhali vytvořit, však po celá dvě desetiletí své existence trpěla značnými vnitřními potížemi, k jejichž vyostřování často přispívalo i poněkud neuvážené prosazování legionářské tradice.
Na rozdíl od některých jiných tehdejších evropských států neexistovaly v meziválečném Československu ozbrojené organizace válečných veteránů a projevy levicového i pravicového radikalismu v legionářských kruzích nikdy nenabyly větších rozměrů. Přesto legionářské spolky hrály výraznou úlohu ve veřejném životě. Zatímco například v Německu, Rakousku či Lotyšsku organizace vojenských vysloužilců projevovaly sympatie k autoritativnímu státnímu zřízení, v ČSR legionáři naopak měli sloužit (a v převážné míře skutečně sloužili) jako opora demokracie.
Československá demokracie však stála na velmi křehkých základech, a to mimo jiné i kvůli menšinám, které tvořily značnou část populace ČSR. A právě vztah těchto menšin k legionářské tradici byl značně problematický.
Není se čemu divit. Němci i Maďaři stáli za první světové války na opačné straně než příslušníci legií, na straně Centrálních mocností. A z pohledu Centrálních mocností byli legionáři pouhými zrádci, kteří porušili vojenskou přísahu a přidali se k nepříteli. Z čistě právního hlediska takovéto interpretaci nelze upřít jistou logiku. Mnozí příslušníci československých národnostních menšin - nejen Němci a Maďaři, ale také těšínští Poláci - navíc na vlastní kůži zažili nejen první světovou válku, ale také následné obsazování pohraničních oblastí československými jednotkami, v jejichž řadách pochopitelně nechyběli bývalí legionáři.
Nutno podotknout, že i mezi Slováky, tedy příslušníky státního „československého“ národa, nezřídka panovala určitá nedůvěra k legiím a legionářské tradici. Účastníci zahraničního protihabsburského odboje se řadě Slováků zdáli být příliš pokrokářští či dokonce protikatoličtí. Tento pohled jistě nebyl zcela neoprávněný, neboť nejen mezi legionáři, ale mezi celou českou veřejnosti, byl v oné době rozšířen negativní pohled na katolickou církev, která po dlouhá léta patřila k oporám habsburské dynastie.
O tom, jak se na problematiku legií dívali Rusíni, toho mnoho nevíme. Zdá se však, že mezi obyvatelstvem Podkarpatské Rusi se sice výrazněji neprojevovaly protilegionářské nálady, na druhou stranu legionářská tradice v nejvýchodnější a nejzaostalejší části republiky nezaznamenala podstatnější ohlas, což je vcelku pochopitelné, uvážíme – li, že Rusíni prošli zcela odlišným historickým a politickým vývojem než Češi a že stupeň vzdělanosti a informovanosti byl na Podkarpatské Rusi nižší než v jiných částech republiky.
Mohlo by se tedy zdát, že legionářská idea byla především českou záležitostí. Ani v českých zemích se však zdaleka ne všichni identifikovali s touto tradicí. Hlavní důvod byl zcela prostý. Převážná většina mužů z Čech, Moravy a Slezska, aktivně se účastnících první světové války, bojovala v rakousko-uherské armádě. Samozřejmě zdaleka ne všichni vojáci sloužili císaři dobrovolně a s nadšením, mnozí z nich se účastnili událostí 28. října nebo se podíleli na vojenském zajištění hranic nově vytvořeného státu, někteří padli v průběhu vojenských operací na Slovensku či na Těšínsku nebo o dvě desetiletí později položili život v boji proti nacistickým okupantům.
Mnozí veteráni císařské armády nelibě nesli časté upřednostňování bývalých legionářů ve státních službách, především v armádě. K tomu se přidávaly obavy konzervativních a katolických kruhů z příliš „pokrokářského“ smýšlení mnohých příslušníků zahraničního odboje. Levice naopak měla tendenci nahlížet na legionáře jako na přisluhovače „buržoazního“ systému. Řada účastníků domácího odboje se cítila být nedoceněna a nemohla se smířit s popularitou, jíž se těšili ti, kdo v cizině bojovali se zbraní v ruce za svobodný stát.
Jak je vidět, legionářská tradice nebyla v meziválečném Československu přijímána tak nekriticky, jak by se nezasvěcenému pozorovateli mohlo na první pohled zdát.
Konfrontace legionářské idey s názory národnostních menšin mohla mít řadu různých podob, patrně nejvíce prostoru pro konflikty existovalo ve vojenském prostředí. V armádě se setkávali příslušníci všech sociálních skupin, vyznání a národností, žijících v ČSR. A armáda zároveň byla ze všech československých institucí nejvýrazněji ovlivněna legionářskou tradicí. Nemalou část důstojnického i poddůstojnického sboru tvořili bývalí legionáři, další veteráni z legií příležitostně docházeli k útvarům, aby líčili vojákům své válečné zážitky. Podle předpisu z roku 1930 měli vojáci „být upozorněni na slavné dějiny našeho národa, na jeho úsilí o svobodu, zejména pak na dobu husitskou a na osvobozovací boj za světové války, kdy se nejskvěleji projevila vojenská zdatnost našeho národa.“
Husitská myšlenka však byla příslušníkům menšin v lepším případě cizí, v horším (a zřejmě častějším) případě byla vnímána zcela negativně. Nutno dodat, že dobová oficiální československá publicistika i historiografie často interpretovaly husitské hnutí poněkud zkresleně či zjednodušeně. Mnohem větší emoce ovšem vyvolávala problematika legií.
Pro mnoho Němců a Maďarů byli legionáři nejen někdejší nepřátelé z dob „Velké války“, ale také - a to především – zrádci, kteří porušili vojenskou přísahu. Takto se však kritikové dívali nejen na legionáře, ale též na Čechy v c. k. armádě. Objevovaly se názory, že u Zborova čeští pěšáci z 35. a 75. pluku hromadně zradili své spolubojovníky a podobně. Podobným fámám ovšem nahrávala i česká literatura, popisující skutečné i poněkud přehnané příběhy českých vlastenců, hromadně přebíhajících z nenáviděné rakousko-uherské armády na stranu ruských bratrů. Někteří čeští spisovatelé též vykazovali tendenci glorifikovat vojenské „ulejvácví“ jako projev vlastenectví a odporu k monarchii. Tento pohled pochopitelně v očích národnostních menšin ještě více kompromitoval protihabsburský odboj a setkal se s občasnou kritikou i z české strany.
Vyskytly se i případy, kdy měla legionářská osvěta vyloženě kontraproduktivní účinek. Odkaz legií totiž připouštěl i takovouto interpretaci: „Jestliže Češi mohli porušovat přísahu a dezertovat, aby bojovali za svůj stát, mohou rovněž čeští Němci, Maďaři a Poláci, sloužící v československé armádě, v případě války zradit a přeběhnout na stranu své mateřské země“.
Problémy se však netýkaly pouze armádních záležitostí. Řada bývalých legionářů v meziválečném období sloužila u četnictva, finanční stráže nebo jiných státních institucí, kde mohlo dojít ke konfrontaci s příslušníky menšin. Nelze samozřejmě opominout skutečnost, že v uvedených konfliktech hrály nezanedbatelnou úlohu osobní zkušenosti, názory a další pohnutky jednotlivých zúčastněných osob.
Vnucuje se otázka: Uvědomovaly si československé úřady existenci závažných problémů, souvisejících s legionářskou tradicí? A pokud ano, jaká opatření byla přijata k zamezení dalším rozporům?
Odpověď na tuto otázku je opět nejlépe patrná v armádním prostředí. Již zmíněný předpis z roku 1930 obsahuje následující pasáž: „Vojáci neslovanských národností mají být…upozorněni na okolnosti, které mluví pro klidné a šťastné soužití všech národností ve státě.“ Autoři předpisu tedy zřejmě očekávali případné potíže jen ze strany „neslovanských národností“, přičemž Poláci zůstali opomenuti. Podle M. Zückerta však navzdory citovanému nařízení v praxi v osvětové činnosti „byla důležitá legionářská a husitská tradice, již méně demokratická idea“.
Za zmínku rovněž stojí iniciativa podplukovníka generálního štábu Rudolfa Kalouse, který roku 1937 přišel s návrhem, aby výročí zborovské bitvy přestalo být oslavováno jako oficiální armádní svátek a bylo nahrazeno jiným výročím, přijatelnějším pro příslušníky menšin. Která historická událost či osoba by se měla stát objektem oslav, však zůstalo otázkou.
Nalézt ve vojenské historii styčný bod, přijatelný pro všechny národnosti meziválečného Československa, to rozhodně nebyl snadný úkol. Za jednu z mála všeobecně akceptovatelných osobností lze – alespoň na první pohled – považovat Zdeňka Kašpara Kaplíře ze Sulevic, jednu z vůdčích osobností obrany Vídně před Turky roku 1683. Tureckých válek se ostatně účastnili Němci, Maďaři i Poláci. Ani Kaplíř by ovšem nebyl zcela vyhovujícím idolem pro prvorepublikovou armádu, neboť skutečnost, že potomek bělohorského rebela vstoupil do služeb Habsburků, nebyla po ideové stránce zcela vyhovující. (Tato úvaha je však zcela hypotetická. Není známo, že by armádní vedení v souvislosti s Kalousovým návrhem uvažovalo o Kaplířovi.)
Na základě výše zmíněných faktů můžeme prohlásit, že si československá byrokracie byla vědoma problémů, spojených s legionářskou tradicí. Nicméně zmíněné potíže byly obvykle řešeny jen polovičatě a nedůsledně. Bylo by snadné odsoudit počínání českých vládních a úředních činitelů, kteří legionářskou tradici často prosazovali poněkud necitlivě. Musíme však posuzovat situaci v širším kontextu a položit si otázku: Mohli čeští (či českoslovenští) vedoucí představitelé eliminovat nežádoucí účinky legionářské tradice?
Česká společnost, která koncem roku 1918 náhle získala nejen svobodu, ale také vůdčí úlohu v nově vytvořeném státě, nutně potřebovala jednotící ideu. Bylo nutno se nejen politicky a ekonomicky, ale též ideologicky, rozejít s habsburskou monarchií. Nedílnou součástí tohoto rozchodu bylo i utváření nového pohledu na historii.
V otázce legií však nešlo pouze o ideologicko-historické aspekty, celá záležitost měla také sociální a politický rozměr. V politické rovině se legionářská otázka stala jedním z doprovodných jevů mocenského boje mezi bývalými vůdci domácího a zahraničního odboje. Kromě toho existovala reálná obava, aby se někdejší legionáři (tak jako váleční veteráni v řadě dalších evropských zemích v oné době) nezradikalizovali a nesnažili se zasahovat do politického dění. K minimalizování této hrozby bylo nutno prokázat veteránům zahraničního odboje uznání za jejich zásluhy o vznik státu. A v neposlední řadě zde hrálo významnou úlohu mínění většiny české veřejnosti, která pochopitelně chovala k účastníkům zahraničního odboje značné sympatie.
Z uvedených skutečností vyplývá, že nalezení kompromisního stanoviska, které by uspokojovalo příslušníky všech národností v ČSR, nebylo vůbec snadné. Tím spíše, že legionářská otázka představovala jen jeden z celé řady sporných bodů.

Literatura:
Galandauer, Jan: Bitva u Zborova. Praha 2002.
Randáček, Vladimír: Domov za války aneb Vzpomínky Čechů na první světovou válku. In: Armáda a společnost v českých zemích v 19. a první polovině 20. století.
Zückert, Martin: Vojáci republiky? K národnostní politice československé armády. In: Armáda a společnost v českých zemích v 19. a první polovině 20. století.

Ondřej Kolář

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel pět a dvě