Zvláštní typ vykonstruovaného procesu představuje tzv. monstrproces který je pečlivě zaranžován pro široké publikum a má obvykle navíc za cíl zastrašit odpůrce a ukázat přítomnost tzv. vnitřního nepřítele. Známé jsou například monstrprocesy ze Stalinova Sovětského svazu a komunistického Československa.1)
Obvinění byli odsuzováni k vysokým trestům či dokonce k trestu nejvyššímu,tj. smrti oběšením. Dovolání se spravedlivého procesu prakticky neexistovalo.
Pro nastínění situace uveďme některé praktiky, které se při vyšetřování a i při soudu používali
· masivní porušování práva na obhajobu a rovnosti stran (např. svědky vybírá a povolává pouze obžaloba, obhajobě se to zásadně neumožňuje; jako důvěryhodní se berou svědci pouze obžaloby; obhajoba nemá možnost se seznámit s důkazy přístupnými obžalobě)
· spolčení obžaloby, soudce (soudců) a někdy i obhajoby proti obviněnému (v extrémním případě obhájce přiznává vinu za obžalovaného, i když ten ji popírá, namísto účinné obhajoby obžalovaného nehájí, nebo dokonce poškozuje)
· masové falšování důkazů (tyto důkazy jsou pak často přijímány i tehdy, když je jejich nepravost zřejmá)
· přiznání vynucované mučením (v případě politických procesů v komunistických zemích naprosto běžné)
· falšování soudních protokolů a zápisů
· zjevné dezinterpretace výpovědí obviněného
· postulování nesmyslných notoriet (např. voják, který chce uprchnout za hranice, nepochybně ihned poté vypoví nepřátelům socialistického státu všechna vojenská tajemství, která zná, tudíž pokus o útěk za hranice je pokusem o velezradu)
· pečlivá probírka diváků u veřejných slyšení2)
Komunistické procesy měly samozřejmě svou oporu v zákoně, a to v trestním zákoně 86/1950. Hned v prvním paragrafu je řečeno: Trestní zákon chrání lidově demokratickou republiku, její socialistickou výstavbu, zájmy pracujícího lidu a jednotlivce a vychovává k dodržování pravidel socialistického soužití. Prostředky k dosažení tohoto účelu jsou pohrůžka tresty, ukládání a výkon trestů a ochranná opatření.3)
Je tedy patrné, že na tento paragraf se dalo použít cokoliv. Udavačství v této době bylo na denním pořádku. Závist či osobní zášť vždy hrály roly největší. Soudy si nepřipouštěly otázku, zda se obžalovaný daného trestného činu, ze kterého je obviněn, dopustil či nedopustil. Vše bylo precizně zinscenované a rozsudky byly rozhodnuty již dávno před samotným přelíčením. Obžalovaný musel svoji výpověď umět zpaměti. Vše tedy probíhalo jako na divadle.
U soudu zasedal vždy jeden soudce z povolání a dva soudci z lidu, kteří byli vybráni na návrh krajských komisí a jmenováni ministrem. Soudcem z lidu se mohl stát ten, kdo politicky pro režim přijatelný, tedy většinou se jednalo o člověka z dělnické třídy, tedy ze třídy, která je podle komunistické ideologie třídou nejvyšší a měla by vládnout ostatním společenským třídám. Citujme však vládní nařízení č. 238/1948, která o soudcích z lidu říká:
„Za soudce z lidu navrhne každý krajský národní výbor z osob bydlících v jeho obvodu vždy alespoň patnáct, z toho třetinu osob práva znalých. Za osobu práva znalou se považuje osoba, která dokončila studium na právnické fakultě některé tuzemské univerzity úspěšným složením všech teoretických státních zkoušek nebo dosažením doktorátu práv.“4)
Heřmanův Městec, malé město ve Východních Čechách, ležící na úpatí Železných hor, cca 10 km od bývalého okresního města Chrudim a cca 16 km od nynějšího krajského města Pardubice. I v tomto malém městě si komunistická diktatura vybrala své oběti.
Ve dnech 19. až 21. června se konal v heřmanoměstecké sokolovně tzv. lidový soud. Původně se měl konat v Pardubicích, ale pro větší psychologický efekt byl přesunut do místní sokolovny. Bylo obviněno 17 převážně mladých lidí (nejstaršímu bylo 48, nejmladšímu 17 let).
Tito lidé byli vůbec věkově tou nejmladší skupinou v celém velkém seskupení občanů, které sdružil Bohumil Eliáš a Jaroslav Marcal. Ti opustili dne 30. prosince 1948 ČSR a utekli do západního Německa, kde přistoupili na spolupráci americké výzvědné služby CIC. Dne 5. dubna 1950 se vrátili – tentokráte již ilegálně – na území naší republiky, aby zde pracovali jako její agenti. Poté co byli zatčeni StB, následovalo odsouzení Státním soudem v Praze rozsudkem sp. zn. 3 Ts I 70/51. V žalobě byl pro ně požadován nejvyšší trest, tj. trest smrti oběšením. Ten sice při vynesení rozsudku nikdo nedostal, ale většina byla vězněna mnoho let.5)
Heřmanoměstecká skupina se nazývala „Skautský odboj Beneše – SOB“. Její zakladatelem byl Jaromír Kabeláč v roce 1949 a postupně se přidávali i ostatní. Hlavní náplní jejich činnosti bylo rozmnožování a šíření letáků pod názvem „Jánošík“. Ty pak předávali k dalšímu šíření mezi obyvatelstvem v Heřmanově Městci a okolí.
V kronice města z roku 1952 je řečeno, že:
Obviněným se kladlo za vinu, že utvořili jakousi společnost, která scházela v zámeckém parku. Cílem tohoto spolku bylo provádět špionáž, jeden z nich měl plánek města a továrny, kde byl zaměstnán. Posílali výhružné dopisy, psali letáky, které rozšiřovali a hledali příležitost dostat se za hranice.6)
Ze 17 obviněných jich bylo 14 z heřmanoměstecka a 3 ze Skutče. Podle tehdejšího „třídního“ rozvržení společnosti je možno zařadit obžalované do 4 skupin: měšťáci (3 z nich byli studenty vysokých škol), příslušníci tzv. malé buržoazie (živnostníci), kněží a dělníci. Co se týče politické příslušnosti, tak 9 z nich bylo v České straně národně sociální, 3 v České straně lidové, 1 v České straně sociálně demokratické a 4 byli bez politické příslušnosti.7) Tedy žádný z nich nebyl členem KSČ.
Přelíčení probíhalo jako na divadle. Byly na něj vydávány vstupenky, samozřejmě jen politicky způsobilým občanům, kteří měli sloužit jako objednaná klace. Někteří z nich se pak „odvděčili“ hysterickými výkřiky jako byl např.:“Zažeňte je všechny na faru a zapalte ji“.8)
O tomto procesu informovalo dokonce i Rudé právo dne 24. 6. 1952: „Rozvratnická skupina v Pardubickém kraji po zásluze potrestána.“
Heřmanův Městec 23. června (ČTK)
„Ve dnech 19. – 21. června se zodpovídala před senátem státního soudu v Heřmanově Městci ze své velezrádné činnosti sedmnáctičlenná skupina špiónů a rozvratníků z řad „zlaté mládeže“ z Heřmanova Městce. Hlavnímu líčení byli přítomni zástupci pracujících a svazáci Pardubického kraje a občané Heřmanova Městce a okolí.
K zločinné činnosti je dovedla reakční výchova v jejich rodinách, poslouchání štvavé nepřátelské propagandy zahraničního rozhlasu a obdiv k „americkému způsobu života“.
Obviněný Jar. Kabeláč spolu s dalšími spoluobviněnými, zejména Mil. Netušilem, Vlad. Founě a Lad. Doležalem založili v Heřmanově Městci ilegální skupinu, která rozšiřovala protistátní letáky, shromažďovala zbraně a psala výhružné dopisy funkcionářům KSČ a lidové správy. Část štvavých letáků přebírali obviněný Boh. Capoušek, R. Hrnčák a J. Bydžovský pro rozvratnickou skupinu, kterou současně založili ve Skutči. Capoušek a Hrnčák byli v přímém spojení s již odsouzeným agentem CIC Eliášem (viz výše), pro kterého obstarávali špionážní správy a předávali od něj pokyny k rozvratnické činnosti svým společníkům.
Všichni obvinění získali za pomocníky několik dalších studentů buržoazních rodin. Obviněný vysokoškolák H. Procházka například rozvážel pomlouvačné letáky na své motorce nebo autem své matky – lékařky. Vozil své přátele na ilegální schůzky s agentem CIC a jejich pomocníky.
U dalšího obviněného E. Mináře zneužil Kabeláč a Netušil jeho náboženského fanatismu,který v něm rozněcoval i zarytý nepřítel našeho lidově demokratického státu a oddaný služebník Vatikánu, děkan z Heřmanova Městce Fr. Kolář a jeho kaplan Mir. Cölba. Při svých výpovědích se někteří obvinění cynicky doznávali ke své nenávisti k dělnické třídě a pracujícímu lidu. Nechtěli vidět radostné skutečnosti naše budování socialismu přes to, že jim lidově demokratické zřízení dalo všechny možnosti poctivé práce nebo studia podle schopností a zájmů.“9) Tolik Rudé právo.
Lidový soud zasedal v místní sokolovně. To, jak důležitý byl pro stát tento proces dokládá fakt, že namísto Krajského soudu Pardubice, bylo vše v režii Státního soudu Praha s dvěma soudci z lidu (ti ale byli zároveň soudci z povolání) JUDr. Jaroslavem Palátem a JUDr. Rudolfem Mlčákem (podplukovník Rudolf Mlčák byl na konci 60. let jedním ze soudců Nejvyššího soudu ČSSR), státní prokurátoři byli také dva a to jmenovitě: JUDr. J. Holcer a JUDr. J. Brdek. Předsedou „lidového“ soudu byl JUDr. Vojtěch Rudý (původním jménem Rott – tedy stejný soudce, který soudil tzv. Babický případ – jedná se o případ, kdy 2. července 1951 byli na babické škole zastřeleni 3 ze 4 funkcionářů místního MNV. Předseda Státního soudu JUDr. Vojtěch Rudý vynesl rozsudek, ve kterém byl sedmkrát trest smrti, dvakrát doživotí, zbylé tresty byly od 20 do 25 let)10) Pro zvýšení efektu zasedal soud symbolicky na jevišti a v první řadě v sále seděli obžalovaní s doprovodem SNB.
Sedmnáct obviněných (z nich 14 občanů heřmanoměsteckých) průměrného věku 28 let (od 17-ti do 48 let) bylo odsouzeno k celkem 149 letům trestu odnětí svobody. V původním návrhu byly dokonce i 2 tresty smrti. Ve výkonu trestu strávili odsouzení celkem 87 let (od 1 do 8 roků a 4,5 měsíce) a to většinou v uranových dolech. Mnozí z obviněných byli dále odsouzeni ke ztrátě veškerého majetku a občanských práv.11)
Pro úplnost uveďme i jmenný seznam obviněných, jejich věk a výměr trestů:
Jaromír Kabeláč, vysokoškolák, 28 let, odsouzen za velezradu na 15 let, vězněn 8 roků a 3 měsíce
Milan Netušil, vysokoškolák, 20 let, odsouzen za velezradu na 12 let, vězněn 8 roků a 4,5 měsíce
Ladislav Doležal, zahradník, 23 let, odsouzen za velezradu na 12 let, vězněn 8 roků a 4 měsíce
Emil Minář, středoškolák, 20 let, odsouzen za velezradu na 12 let, vězněn 8 roků a 3,5 měsíce
Hubert Procházka, vysokoškolák, 21 let, odsouzen za velezradu na 11 let a 20.000 Kč pokuty, vězněn 6 roků a 10 měsíců
Miroslav Cölba, římskokatolický farář, 29 let, odsouzen za velezradu na 11 let, vězněn 8 roků
Vladimír Founě, technický úředník, 23 let, odsouzen za velezradu na 10 let, vězněn 3 roky (propuštěn ze zdravotních důvodů)
Josef Řehák, řemeslník, 23 let, odsouzen za velezradu na 6 let a 5.000 Kč pokuty, vězněn 2 roky a 4,5 měsíce
Vladimír Novák, poštovní zaměstnanec, 23 let, odsouzen za velezradu na 6 roků a k pokutě 10.000 Kčs, vězněn 3 roky a 10 měsíců
Václav Rychnovský, technický úředník, 24 let, odsouzen za velezradu na 5 let a k pokutě 10.000 Kč, vězněn 5 let
Josef Blažek, dělník, 44 let, odsouzen za sdružování proti republice na 3 roky, vězněn 2 roky a 1 měsíc
Libor Choutka, technický úředník, 26 let, odsouzen za sdružování proti republice na 2 roky, vězněn 1 rok a 3 měsíce
František Kolář, děkan římskokatolické církve, 41 let, odsouzen za neoznámení trestné činnosti na 2 roky, vězněn 1 rok a 4 měsíce (po propuštění opět zatčen a znovuodsouzen vojenským soudem na 11 let)
Josef Růžovský, živnostník, 48 let, odsouzen za neoznámení trestné činnosti na 1 rok, vězněn 1 rok
Bohuslav Capoušek – Rybitví, laborant, 17 let, odsouzen za velezradu na 10 roků, vězněn asi 4 roky
Josef Bydžovský – Rybitví, zedník, 37 let, odsouzen za velezradu na 14 let, vězněn asi 6 roků
Rudolf Hrnčál – Skuteč, dělník, 26 let, odsouzen za velezradu na 15 roků, zahynul v uranovém dole Rytíz v Dubenci ve věku 30 let12)
Většina z odsouzených strávila většinu svého trestu v uranových dolech na Jáchymovsku. Před nástupem trestu do uranových dolů byli nuceni stavět přehradu Křižanovice. Ta byla vystavěna za pomocí těchto otrockých prací v letech 1952 – 1954. Zde byla možnost, aby odsouzené tajně navštěvovali jejich příbuzní.
Při procesu soudce z lidu poukázal ve svém projevu na některé jevy, které se v Heřmanově Městci vyskytly: slabá účast na oslavách 1. máje, ignorování Svazu mládeže, hra „Podskalák“ (hra byla zakázána z důvodu, že její obsah nezapadal do komunistické ideologie, která vyzdvihovala dělnickou pracující vrstvu obyvatelstva) byla hrána dvakrát a po zákazu potřetí. Státní prokurátor zdůrazňuje, že lidový soud je soudem vládnoucí třídy a jeho cílem je vychovávat občany. Bylo zdůrazněno, že se trestá kvůli tomu, že „chceme chránit vymoženosti dělnické třídy a zabezpečit mír na celém světě“.13)
V konečném rozsudku je uvedeno, že tito mladí lidé založili protistátní organizaci s konečným cílem zničit a rozvrátit lidově demokratické zřízení naší republiky. Po právní stránce nutno uvést, že k naplnění pojmu „spolčení“ se vyžaduje jen přistoupení další osoby ke sdružení dvou nebo více osob ku sledování téhož, zákonem zapovězeného cíle; je-li pachatel nesen vůlí přivést také spolčení blíže k jeho zamýšlenému cíli. Další činnosti není třeba a stačí jen prohlášení nebo slib, jímž pachatel členům spolčení slibuje součinnost, veden vůlí přispět spolčením v naznačeném směru. I když trestná činnost (rozuměj konkrétní činnost) skupiny byla vyvíjena jen od začátku roku 1949 do poloviny roku 1950, přesto bylo nutno aplikovat na trestnou činnost těchto lidí předpis trestního zákon čís. 231/1948.14)
Jak je tedy můžeme vidět, společenská nebezpečnost pro komunistický režim v osobách těchto obviněných byla „veliká“. Není přeci nic horšího, než roznášení letáků s obsahem jiným, než je oficiální doktrína strany. Obyčejný člověk je přeci snadno zmanipulovatelný a tudíž by si mohl udělat špatný „obrázek“ o vládnoucí straně, jejímž největším zájmem je blaho lidu a to za každou cenu. A není také bez zajímavosti, že v kronice Heřmanova Městce z let předchozích, tj. z let 1949 – 1951, se žádná zmínka o této „rozvratnické“ skupině neobjevuje. Lze se tedy domnívat, že režim vše držel v tajnosti, aby ve městě nevzbudil nepatřičný rozruch.
Použité zdroje:
Literatura:
Kaplan, Karel - Paleček, Pavel: Komunistický režim a politické procesy v Československu. Praha 2001.
Rataj, Jan: Komunistické Československo I.(1948-1960). Plzeň 1995.
Novinové články:
Otrocké práce v uranových dolech. Chrudimsko, 1. února 1999,
s. 8.
Dušek, Zdeněk: Přelíčení v heřmanoměstecké sokolovně s vysokými tresty. Chrudimsko, 2. února 1999, s. 14.
Rozvratnická skupina na Pardubicku po zásluze potrestána. Rudé právo, 24. 6. 1952, 162, s. 4.
Zákony:
Zákon č. 231/1948 Sb. Na ochranu lidově demokratické republiky
Zákon 86/1950 Sb. Trestní zákon
Prameny:
Státní okresní archiv v Chrudimi, archivní fond Archiv města Heřmanův Městec, Pamětní kniha MNV Heřmanův Městec z let 1952-1954, s. 13 – 15.
Internetové zdroje: www.obecbabice.eu/pripad_babice.htm cs.wikipedia.org/wiki/Vykonstruovan%C3%BD_proces
Pavel Kobera
2024 ©