Pacem in terris (1971-1989)

Napsal Cech studentů historie (») 12. 12. 2008 v kategorii Články - 20. století, přečteno: 3360×
SKD PIT
(Sdružení katolického duchovenstva Pacem in terris)

I. Předchůdci SKD PIT
- Katolická akce (KA)
- Mírové hnutí katolického duchovenstva (MHKD)
- Dílo koncilové obnovy (DKO)

Katolická akce byla celocírkevním sdružením, které vzniklo v červnu 1949 jako zamýšlený nástroj komunistické strany za účelem ovládnutí římskokatolické církve. Řídily ji orgány Národní fronty a StB, ale ani ty nezabránily jejímu brzkému zániku a to již po roce její existence.
Mírová manifestace uspořádaná „hnutím vlasteneckých kněží“ na Velehradě v červenci 1950 byla kolébkou Velehradského výboru katolického duchovenstva a z něj vzešlého MHKD (název používaný od roku 1966). MHKD bylo hnutí bez pevné členské základny, teoreticky byli členy všichni katoličtí duchovní. Doba jeho trvání skončila 21. března 1968 na zasedání rozšířeného předsednictva, kde celé české vedení MHKD složilo své funkce na nátlak širokého duchovenstva.
Rok 1968 byl rokem zániku MHKD, ale i rokem existence DKO. Prakticky v den rezignace vedení MHKD započaly přípravy pro vznik DKO. Zakládající shromáždění proběhlo v květnu 1968 na Velehradě. DKO nebylo prodlouženou rukou režimu, ale hnutím požadující realizaci závěrů II. vatikánského koncilu a návrat biskupů do svých diecézí. Srpen 1968 a následná normalizace postihla i DKO, kterému nebyla povolena činnost.

II. Sdružení katolických duchovních Pacem in terris
Během roku 1969 se objevily první snahy o založení nové organizace, které vzešly od bývalých funkcionářů MHKD. Nakonec bylo dohodnuto ustanovení nového hnutí ve starém duchu MHKD. Přípravy probíhaly za podpory předsednictva ÚV KSČ, které si hlídalo, aby nově vznikající sdružení vyhovovalo jeho představám. Informační zpráva o církevně politické situaci v ČSSR z května 1970 nařizuje: „…podporovat vznik nového hnutí katolického duchovenstva (...) jako základnu pro činnost té části duchovních, která stojí na platformě socialismu a jež bude paralysovat vliv Vatikánu, zahraniční katolické emigrace a případných nepříznivých postojů Vatikánu oddané církevní hierarchie.“ Katoličtí biskupové nové iniciativě nedůvěřovali, ale na nátlak státního aparátu ji nebránili. Pouze varovali své kněze a sami se neangažovali. Na druhé straně k nejaktivnějším duchovním patřili olomoucký kapitulní vikář Jozef Vrana a ordinář českotěšínský Antonín Veselý.
Název PIT kopírující pojmenování encykliky papeže Jana XXIII., byl poprvé uveřejněn v tisku v souvislosti s přijetím skupinky duchovních v září 1970 u ministra kultury. Ve stejné době byl v Katolických novinách otištěn článek „Na cestu“, ohlašující úmysl založit nové sdružení katolických duchovních, a započala tedy činnost Přípravného výboru, který proklamoval svou zamýšlenou angažovanost v mírovo-budovatelské práci, nebo-li v procesu konsolidace naší společnosti. Ustavující shromáždění měla původně proběhnout v lednu 1971 v Praze a Bratislavě, ale kvůli možnému negativnímu dopadu na právě probíhající jednání mezi vládou a Svatým stolcem byla přesunuta. Vatikán během rozhovorů vyjádřil svůj nesouhlas se vznikajícím Pacem in terris.
Povolení činnosti PIT nabylo platnosti v den jeho oficiálního ustanovení v paláci pražského Charitasu a to 31.8.1971 za účasti asi 270 duchovních. Předsedou české PIT byl zvolen P. Jozef Vrana, předsedou slovenského SKD děkan Římskokatolické cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Bratislavě Mikuláš Višňovský. Asi o měsíc později povolilo Předsednictvo ÚV KSČ ustavení federálního sdružení. Předsedou se stal Václav Medek, docent Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Litoměřicích. V pozdravném dopisu pozdějšímu presidentu Husákovi zaznělo: „Uspořádání národnostních vztahů (...), úprava narušených vztahů k našim socialistickým přátelům, zvláště k Sovětskému svazu a reálný program budování lepších zítřků – toto všecko nás nabádá k tomu, abychom se též účastnili realisace těch úkolů, které si vytyčila politika Národní fronty. K tomu cíli povedeme i své věřící, aby naše vlast byla silná, šťastná (...) a takto se stala pevnou baštou tábora socialismu a míru.“
Samo sebe SKD PIT vnímalo jako dobrovolné, společenské a zájmové hnutí sdružující a sjednocující katolické duchovní, kteří se angažovali v občanské, mírové a sociálně zájmové oblasti. V mírové činnosti podporovalo mírové snahy SSSR a ostatních socialistických zemí s vědomím, že jen toto společenství a pevné spojenecké svazky v něm jsou zárukou světového míru. Teologicky své bytí opíralo o citáty z Písma svatého, církevních otců, dokumentů II. vatikánského koncilu, encyklik, projevů papežů. Avšak vytržených z kontextu. Nehlásali pax Christi, ale pax sovietica. Aggiornamento Jana XXIII. představovalo přizpůsobení se socialistickému režimu sovětské provenience. Opírali se i o koncilní dekret Presbyterorum ordinis doporučující zakládání kněžských sdružení se souhlasem příslušné církevní autority, ale samo PIT nebylo nikdy schváleno církevními autoritami a rozbíjelo kněžskou jednotu, zatímco dekret vyzýval k bratrství a solidaritě.
V českých zemích se členy organizace stala asi jedna třetina kněží (726) a na Slovensku asi jedna čtvrtina (350). Počet členů se postupně rozšiřoval a to i proto, že příslušnost k SKD PIT se stala klíčovou pro udělení státního souhlasu k vykonávání duchovní činnosti. Zvyšoval se počet členů, ale aktivita sdružení klesala, právě díky tomuto pasivnímu členstvu. I vydírání sehrálo svou roli v rostoucím počtu duchovních v PIT.
Veškerá aktivita sdružení lze označit jako pseudočinnost. Vše bývalo pečlivě připraveno, schváleno Sekretariátem pro věci církevní a následně realizováno pod kontrolou státních orgánů. Ale neustále se jednalo o tytéž záležitosti – připomínka výročí „Vítězného února“, květnového osvobození republiky „slavnou Rudou armádou“, Slovenského národního povstání, Velké říjnové socialistické revoluce, apod. Sdružení projevilo největší činnost v roce 1973, kdy jeho představitelé navštívili generálního tajemníka ÚV KSČ Gustava Husáka s blahopřáním k jeho šedesátým narozeninám, blahopřáli k narozeninám federálnímu vicepremiérovi Mateji Lúčanovi, gratulovali Milanu Klusákovi k postu ministra kultury, Ludvíku Svobodovi ke znovuzvolení prezidentem republiky, generálnímu tajemníkovi Leonidu Brežněvovi k udělení Leninovy ceny za upevnění míru mezi národy. U příležitosti 25. výročí „Vítězného února“ vyzvedli dalekosáhlý politický, společenský a ekonomický význam vítězství dělnické třídy v roce 1948 i dosah spojenectví se SSSR a socialistickými zeměmi. Uspořádali symposium k 10. výročí encykliky Pacem in terris, projevili solidaritu s bojujícím lidem v Mosambiku, odsoudili vojenský puč v Chile, poděkovali československým zemědělcům za úspěšné žně, darovali částku 30 000Kčs válkou poničenému Vietnamu. Představitelé SKD PIT Josef Vrana, Josef Feranc a bývalí funkcionáři MHKD Jan Pásztor a Julius Gábriš byli vysvěceni na biskupy, což byl největší „úspěch“ PIT v jejích dějinách a největší prohrou Svatého stolce.
Odmítavý postoj k SKD PIT projevoval Vatikán, zahraniční církevní emigrace či bývalí členové DKO. Nesouhlas se začal objevovat i uvnitř organizace, např. Alojz Tkáč při svém vystoupení na výroční schůzi v Košicích v říjnu 1974 řekl: ,,Nemohu nevidět nepříjemné skutečnosti, které se nás, kněží a věřících, bolestně dotýkají, cítíme se ukřivděni... Směrnice Ministerstva kultury SSR o přihlašování dětí na náboženskou výchovu se často v mnoha městech porušují... Věřící občané jsou zastrašováni, pokud jde o vykonávání náboženských potřeb... Kněžím jsou odebírány souhlasy za velmi obecná obvinění, dokonce i falešná... Vytvořila se atmosféra strachu a stísněnosti...“ Za svůj projev byl odměněn odebráním státního souhlasu. Sdružení se jej nezastalo a ústřední tajemník SKD PIT ČSSR František Hochmann prohlásil: ,,Sdružení je dobrovolné myšlenkové hnutí. Kdo však bude aktivně pracovat proti Sdružení, to si nenecháme líbit, takové duchovní budeme odhalovat a očerníme je z protikomunistického postoje.“
Nezpochybnitelný důkaz své věrnosti režimu poskytli členové PIT na zasedání rozšířeného federálního výboru SDK PIT ČSSR v říjnu 1975 v Olomouci, kde na projev místopředsedy ÚV NF Tomáše Trávníčka reagovali souhlasným potleskem. Trávníček řekl: ,,Církve mají (…) zákonnou povinnost dbát, aby se náboženské přesvědčení věřících nezneužívalo k ideologickému a politickému nepřátelství vůči socialistickému zřízení. Proto tedy mohou církve konat jen takové akce, které jsou přímou součástí náboženského kultu, a to především v církevních objektech, které církve mají k tomuto účelu k disposici. A kněžská a duchovní povolání mohou vykonávat jen kvalifikovaní občané, kteří mají k této činnosti udělen příslušný státní souhlas... Sdružení PIT si tyto zásady osvojilo... Jsme přesvědčeni, že proces výchovy se musí završit zformováním marxisticko-leninského světového názoru... Tento zápas povedeme na všech úsecích společnosti.“ A ještě dodal: ,,Svoboda náboženského vyznání je zaručena ústavou...“ Veřejnost nebyla stejného názoru jako SKD a reagovala letákem „Likvidujeme vás, tleskejte“, ve kterém zaznívá: (…) ,,Organisátoři Pacem in terris – co ještě chcete? Stali jste se tribunou, skrze níž atheisté veřejně oznamují, že likvidují Boha. A vy jste mlčeli: Ne, vy jste tleskali! Vy oznamujete dále tuto zvěst! Vaše tzv. Katolické noviny se staly hlásnou tribunou těchto nehorázností! Čekáte odpuštění? Opravdu nevíte, co činíte? Celý národ to ví… Celá církev a celý svět to ví! (…) Věřící stonají a pláčou, ale Pacem in terris se tváří, že to nevidí. Tleská Trávníčkovi. Odsuzuje emigranty a kardinály, kteří o nás povědí v cizině pravdu – že nás okrádají o Boha, v srdci křesťanské Evropy, před tváří celého světa. Pacem in terris hanebně zakrývá křivdy, páchané na věřících...“
Velkou ranou pro Pacem in terris se stalo Prohlášení Posvátné kongregace pro klérus o určitých sdruženích a hnutích zakázaných kléru známé jako dekret Quidam episcopi, který zakazuje kněžím členství ve sdruženích s politickými cíli. Bylo namířeno proti hnutím skrývajících se pod pláštíky jako lásky k vlasti, péče o mír či povznesení utlačovaných. Představitelé PIT odmítli, že by se dekret týkal i jich. Reakce státní správy ale mluvila jinak: ,,Útoky proti Sdružení jsou vlastně útoky proti socialistickému zřízení v ČSSR.“ Navrátivší se biskupové z Říma, kde navštívili Svatého otce Jana Pavla II., byli ještě na letišti upozorněni, aby o dekretu mlčeli a Sdružení nebránili nijak v činnosti. Faktem bylo, že pasivita ve sdružení značně vzrůstala a to i díky nezpochybnitelné autoritě papeže. StB tedy zakročila proti vzdorujícím duchovním a to v míře se neopakující od padesátých let s cílem udržet organizaci na živu. Ministr kultury Klusák se nerozpakoval v rozhovoru s kardinálem Tomáškem říci: ,,Pacem in terris nerozbijete, (…) může to pro Vás a církev dopadnout velmi nedobře. I vy osobně můžete v historii skončit hůře než Beran…“ SKD PIT snahám StB nebránilo a nadále popíralo souvislost mezi ním a dekretem. Kardinál Tomášek se rozhodl udělit v červenci 1982 vedení PIT důtku za hrubý přestupek proti církevní kázni, ale bez většího účinku. Přes veškerou snahu ale SKD PIT živořilo. V září 1983 StB celou situaci komentovala: ,,Pacem in terris se v podstatě rozpadá, 70 % členů je starších šedesáti let, členem není žádný duchovní mladší třiceti let, od roku 1980 do sdružení vstoupilo 18 duchovních.“
7.7.1985 se konala velehradská pouť u příležitosti jedenáctistého výročí smrti arcibiskupa Metoděje, státními orgány ve spolupráci s PIT byla plánována jako mírová slavnost. Pouť se proměnila v největší protirežimní manifestaci. Ministra kultury Klusáka přirovnávajícího misii sv. Cyrila a Metoděje k „Osvobozeneckému poslání“ Rudé armády věřící vypískali. Biskup Vrana o Velehradě řekl: ,,Velehrad nepomohl církvi, naopak pro ni bude mít neblahé následky. Je to ostuda církve.“
I československá diplomacie se podílela na záchranné akci SKD, díky ní generální tajemník OSN Javier Peréz de Cuellar udělil PIT titul „Posel míru“ za aktivní přínos k Mezinárodnímu roku míru. Na což reagoval dopis 50 věřících generálnímu tajemníkovi OSN: ,,PIT nedělá nic pro své souvěrce ani pro své spoluobčany v nouzi, naopak jejich těžkosti ignoruje a zakrývá. Žije v nepřátelství s vlastní církví, protože je nástrojem k rozštěpení katolické církve u nás. Žije v nepřátelství s vlastním národem, protože je součástí ,fasády souhlasu‘, jež má zakrýt neblahý stav československé společnosti, jež má zakrýt projevy naší hluboké krize morální, politické, hospodářské i ekologické.“
V polovině roku 1989 již kardinál Tomášek mohl na adresu Pacem in terris říci: „Jako kdyby neexistovalo.“ S pádem komunistické vlády 7.12.1989 padlo i SKD PIT.


Zdroje:
- Balík, S. – Hanuš, J.: Katolická církev v Československu 1945-1989. Brno 2007
- Katolické noviny
- Zbranek, T.B.: Sdružení katolických duchovních Pacem in terris, diplomová práce, is.muni.cz/th/64242/ff_m


Betty Kempná

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel deset a devět