Sanační režim v Polsku 1926-1935

Napsal Cech studentů historie (») 25. 2. 2008 v kategorii Články - 20. století, přečteno: 3670×
Sanační režim či sanace je označení pro období v Polsku v letech 1926 až 1939. Jedná se o autoritativní režim s antidemokratickým charakterem, kde moc je soustředěna v rukou jedince či malé elitní skupiny. Odmítá rovnost, svobodu a toleranci ve společnosti. Velkou úlohu v takovém státě má policie a armáda, která má kontrolu nad společnosti, ať už sítí donašečů a agentů či přímým vlivem na úřednických postech. Autoritativní vláda je hovorově nazývaná „vládou tvrdé ruky“ a neopírá se o parlamentní většinu a nepodléhá společenské kontrole, ale můžou se zde vyskytnout prvky demokracie.
Sanační režim v Polsku vznikl v souvislosti s heslem Józefa Piłsudského, který hlásal „morální sanaci“ veřejného, politického a hospodářského života v době přípravy a následně po květnovém převratu r. 1926. Hlavní politickou organizací sanace byl Nestranický blok spolupráce s vládou (1928-1935). Sanace zavedla autoritativní režim, potlačovala komunismus, hlásala teze o krizi demokracie, nutnosti vlády silné ruky a likvidaci opozičních stran (kde piłsudčíci vytvářeli rozkol). Toto úsilí se částečně projevilo v Dubnové ústavě z r. 1935. Proti tomuto politickému uskupení se vytvořil konzervativně-pravicový blok Roman Dmowského, Tábor velkého Polska. K integraci levice došlo až na konci 20. let, kdy bylo vytvořeno seskupení socialistů, lidovců a křesťanských demokratů v tzv. Centrolew (v té době se posiluje i mimoparlamentní činnost opozice).
Hlavní důvodem květnového převratu byla katastrofická hospodářská situace (nárůst nezaměstnanosti, hyperinflace, snížení průmyslové produkce, demonstrace a celní politika Německa, která ztěžovala export), ale také bezradnost politiků ve vládách (politické boje, nedostatek parlamentní většiny a časté změny vlád - za osm let se vystřídalo 13vlád). Protesty rovněž vzbudilo fiasko zahraniční politiky v Locarnu r.1925. Mnoho nepřátel měla vládní pravice, která byla spojována s fašismem, nacionalismem a atentátem na prezidenta Narutowicze r.1922.
V letech 1926-1930 neměl Piłsudski vládní většinu v Sejmě, proto se snažil spolupracovat s různými politickými skupinami. Snažil se o omezení vlivu opozice a Sejmu, odmítal „sejmokracii“ a prosadil změny v ústavě, které přisuzovaly větší pravomoc vládě a prezidentovi. Jedná se o tzv. „srpnovou novelu“, která učinila vládu nezávislou na Sejmu, prezident mohl rozpustit obě komory parlamentu na návrh vlády a vydávat nařízení s platností zákonu. Od r. 1929 můžeme hovořit o tzv. „plukovnických vládách“, kde část vlády tvořili vojenští důstojníci, kteří byli blízkými spolupracovníky Piłsudského. Sám Józef Piłsudski věřil ve svoji osobní autoritu, byl přesvědčen, že může být vůdcem, který shromáždí společnost kolem sebe. Jeho projevy kladly důraz na morální hodnoty a solidaritu. Sám sebe viděl v centru společenských sil a jakoby nad stranickým systémem. Po celou dobu sanačního režimu byl ministrem vojenství, pouze jednou se stal premiérem, ale díky své osobnosti měl takový vliv, že v podstatě řídil chod celého státu. Ještě v řádných volbách r. 1928 sanační režim definitivně nezvítězil, existovala zde možnost jeho porážky. V dalším vývoji docházelo k častým střetům Sejmu a piłsudčíků. Střet vyvrcholil na podzim r.1929, kdy skupina důstojníků obsadila parlament a snažila se přinutit Sejm podříditi se vládě. O rok později byl svolán do Krakova kongres opozičních stran, kde byl vyhlášen boj proti diktatuře. Důsledkem toho bylo vytvoření již zmíněného Centrolewu, který následně uskutečňoval protestní demonstrace proti sanační vládě.
Piłsudski na to reagoval a prostřednictvím prezidenta Moścického na podzim r. 1930 vyhlásil volby do parlamentu. Ještě před uskutečněním voleb dala vláda zatknout několik desítek opozičních poslanců (ti byli věznění v Brestu, následně odsouzeni, část odsouzených emigrovala - např. Witos). V řadě míst vláda prohlašovala opoziční kandidátky za neplatné či nutila lidi volit veřejně. Používáním nátlaku a teroru si sanační vláda snažila zajistit převahu ve výsledcích voleb, což se skutečně stalo, ale represivní opatření přinesla i pokles Piłsudského popularity. Sanační režim ve třicátých letech se stal zjevnou autokracii vojáků. Důstojnická mafie vydala celou řadu zákonů a nařízení, jež omezovaly ústavodárnou a kontrolní funkci Sejmu a politické svobody občanů.
30. léta přinesla jednak hospodářskou krizi (což pro zemědělské Polsko představovalo hluboký úpadek, ze kterého se dostávalo dlouhých 6 let), ale také zhoršení mezinárodního postavení Polska v Evropě. Ale jenom díky úsilí diplomacie, reprezentované ministrem zahraničí Józefem Beckem, byla situace krátkodobě stabilizovaná smlouvou o neutočení se Sovětským svazem (1932) a Německem (1934). Takže dlouhodobá rovnováha mezi západem a východem nesla ovoce. I přes hospodářskou krizi 30. let sanační vláda neustoupila od ambiciózních a velice nákladných programů jako bylo vystavění dalšího přístavu v Gdyni, budování obchodní a vojenské flotily a elektrifikace železnic, ale také výstavba Ústředního průmyslového obvodu, kde se měla soustředit hospodářsky a strategicky klíčová výrobní odvětví.
Dubnovou ústavu z r. 1935 můžeme považovat za vrchol sanace. Zdůrazňovala nadřazenost státu nad národem. Přinesla posílení pozic prezidenta a předsedy vlády a podstatného omezení vlivu parlamentu. Prezident byl volen ve všeobecných volbách z dvou kandidátů, kteří byli navrženi vládou. Pravomocemi prezidenta bylo jmenovat a odvolat premiéra či ministry, svolat Sejm a Senát. Hlava státu měla vliv na složení senátu. Ústava zdůrazňovala obyvatelstvu nutnost plněni závazků vůči státu a také se snažila přenést na stát pocit občanské věrnosti, který zde existoval v době záborů, v podobě věrnosti polskému národu a jeho minulosti. Ale také, i když pouze formálně, obsahovala zásadu rovného přístupu k podílu na politickém rozhodování bez ohledu na národní či konfesijní příslušnost. Dubnová ústava byla poslední činem Józefa Piłsudského, který o pár dni později umírá.
Při srovnání polského systému s italským fašismem nalezneme několik společných rysů. Například kult osobnosti, kterou oba vůdci pěstovali. Nátlak, zastrašování a teror, který doprovázel vládní politiku obou systému. Blízko „klasickému“ fašismu měla demagogie piłsudčíků, snažili se namluvit společnosti, že jejich cílem je ozdravit poměry ve společnosti. Józef Piłsudski odmítal demokratický parlamentarismus, využíval proto neshod mezi parlamentními kluby a stranami, což v mnohém připomínalo atmosféru sejmu I. Rzeczpospolité. Rozdílem byl také fakt, že i když byla nastolena diktátorská moc, byli nuceni stále počítat s existencí politických stran a Sejmu, proto si myslím, že ztotožňovat sanační režim s fašismem není přesné. Lépe by se dalo toto období popsat jako období s protidemokratickým diktátorským režimem osobní moci s fašizujícími tendencemi.

Benjamin Pytlik

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedna a nula