Periodizace dějin

Nemíním zastírat, že mě k sepsání této krátké úvahy přivedla vedle jiných motivů především četba dvou statí Josefa Pekaře, jednak článku „Smysl českých dějin“, jednak přednášky „O periodisaci českých dějin“, pronesené při příležitosti Pekařova nástupu do funkce rektora Univerzity Karlovy. Není však mým záměrem pouze reagovat na Pekařovy vývody, rád bych se obecně zmínil o různých způsobech periodizace dějin a o přednostech i slabinách těchto metod. Periodizovat dějiny lze podle celé řady kritérií, z nichž zde mohu vyjmenovat pouze některá. Soudím ale, že i tento krátký výčet postačí k tomu, abychom se mohli zamyslet nad tím, jaké jsou možnosti a limity periodizací.

Asi nejrozšířenějším způsobem je členění dějin na pravěk, starověk, raný novověk a moderní dějiny. Je nasnadě, že toto rozdělení (stejně jako jiné způsoby periodizace, které uvedu níže) se nemůže zakládat na konkrétních datech. Pokud spojujeme např. konec starověku s pádem západořímské říše, musíme toto datum chápat jako čistě orientační. Ačkoliv významné historické události pochopitelně napomohly politickým a společenským změnám, převážná většina proměn, kterými se od sebe liší jednotlivé epochy, probíhala postupně. Určité jevy se navíc v různých oblastech objevily v odlišné době a nezřídka i v odlišných podobách.

Chceme-li oddělit jednotlivé epochy na základě určitých charakteristik, můžeme postupovat podle celé řady kritérií. Obvykle ovšem dospějeme k závěru, že jasnou dělící čáru najít nelze. Vezměme si na příklad středověk. Ten bývá často definován na základě feudálního systému. Marxismus vůbec nehovoří o středověku, ale o období feudální společnosti. Jedním z hlavních rysů feudalismu je skutečnost, že většina obyvatel (především na venkově) je poddána světské a církevní vrchnosti. Tento stav ovšem v řadě evropských zemí trvá až do 18. či 19. století.

Středověk rovněž bývá chápán jako doba církevního dogmatismu, zatímco následující raně novověká éra (prý) přinesla větší názorovou volnost a rozvoj empirické vědy. Ani tuto tezi nelze přijmout zcela bez výhrad, neboť dogmata katolické církve se v raném novověku ještě upevnila (v reakci na boj s reformací). Dogma o papežské neomylnosti bylo oficiálně vyhlášeno dokonce až roku 1870.

Nevýhodou obvyklého periodizačního systému je fakt, že zejména termíny „pravěk“ a „starověk“ zahrnují značně dlouhá časová období, v jejichž průběhu dochází k celé řadě zásadních změn. Za „starověké“ jsou označovány civilizace, které spolu sice měly v řadě ohledů jen nemnoho společného, na druhou stranu od sebe však vzájemně přejímaly kulturní vlivy.

Přejděme nyní k dalšímu způsobu periodizace, který vychází z dějin umění. Rozdělení minulosti podle převládajících uměleckých stylů je oproti výše uvedené metodě o něco jednodušší. Není problém odlišit stavbu, oděv či obraz z období gotiky od obdobného předmětu z barokní éry. Otázkou však zůstává, do jaké míry lze tuto kunsthistorickou metodu užít při výzkumu dějin společnosti. Josef Pekař zastával názor, že podobně jako má každá epocha své vlastní umění, tak má i vlastní způsob jednání a uvažování nebo, chcete-li, vlastní světový názor. V řadě aspektů se s tímto tvrzením můžeme ztotožnit, nicméně nelze ho aplikovat univerzálně (čehož si byl vědom i Pekař).

Přestože v některých případech se intelektuální vrstvy dané epochy vědomě vymezovaly proti hodnotám předchozí éry (Např. romantismus reaguje na osvícenství, realismus je naopak reakcí na romantismus.), v žádném případě nelze hovořit o nějakém zásadním zlomu, který by od sebe obě epochy jasně odděloval. Žádný nový myšlenkový směr se také neobjevil jen tak z ničeho nic. Vždy se jednalo o důsledek dlouhodobého vývoje, započatého již v předchozí epoše.

Např. recepce antických tradic se neobjevila až v době renesance. V průběhu celého gotického období byla antická titulatura používána jako prostředek k legitimizaci politické moci. Nepoužíval snad papež antický titul „pontifex maximus“ a nehonosil se snad nejvyšší světský panovník střední Evropy titulem římského krále, případně císaře?

Ať už periodizujeme minulost podle uměleckých slohů nebo podle klasického dělení na starověk, středověk apod., nesmíme zapomínat, že lidé té doby si mnohdy neuvědomovali existenci nějakých předělů mezi epochami. Je otázkou, do jaké míry si člověk, narozený počátkem 17. století byl vědom toho, že v průběhu jeho života došlo k posunu od renesance (či manýrismu) k baroku. Chápal takový člověk změny v oblékání, architektuře a jiných oborech jako něco přelomového, nebo pouze jako pokračování předchozího vývoje? Řada z nás dnes vnímá poslední desítky let jako období kontinuálního vývoje, přestože v této době došlo k řadě politických i kulturních změn. Málokdo by se však odvažoval tvrdit, že tyto změny znamenají nástup zcela nové epochy. To, co se stalo před dvaceti, třiceti či padesáti lety, obvykle nevnímáme jako mrtvou minulost, která nemá co dělat s naší současnou společností, naopak pro mnohé z nás jsou události posledních desetiletí stále velmi aktuální.

Nabízí se možnost periodizovat dějiny podle politického zřízení dané doby. Pro dnešního člověka je podobné škatulkování jednodušší, než posuzovat minulost podle jejích uměleckých a duchovních hodnot. Tato alternativa má však celou řadu nevýhod. Ačkoliv ve středověku a raném novověku jednoznačně převažovalo monarchistické zřízení, existovaly i jiné státní formy, zejména různé oligarchické městské státy. I mezi monarchiemi existovaly zásadní rozdíly, pro zjednodušení se omezíme pouze na rozdělení na království stavovská a absolutistická.

Výše zmíněné politické systémy mají ovšem jeden společný rys – z podílu na moci jsou vždy vyňaty širší lidové vrstvy. Pokud bychom však chtěli tento argument použít jako hledisko periodizace, pak bychom (snad s několika málo výjimkami) mohli celé dějiny až do doby francouzské revoluce zařadit do jediného období, což by jistě nebylo optimální. Dále je třeba zdůraznit, že ačkoliv v průběhu 19. a 20. století se lidové vrstvy (alespoň ve většině evropských zemí) začínají výrazně podílet na výkonu politických práv, stále ještě existuje celá řada autoritativních režimů.

Josef Pekař ve své zmíněné rektorské přednášce naznačil „široké“ chápání českého středověku, který podle jeho názoru trval od 12. do poloviny 18. století. K tomuto závěru autora vedla následující úvaha (v mém podání poněkud zjednodušená): Husitství vedlo k antikatolicismu části české společnosti, tento antikatolicismus vedl k Bílé Hoře a jejím důsledkům. Sám Pekař si ovšem uvědomoval, že toto je pouze jedno z mnoha kritérií. Pomocí různých věcných souvislostí bychom s trochou úsilí mohli propojovat všelijaké historické jevy, stěží bychom však touto metodou dokázali vytvořit přehlednou periodizaci.

Snahy o periodizaci dějin byly v minulosti nezřídka spojeny s hledáním jakýchsi historických zákonitostí či dokonce smyslu nebo cíle dějin. V antice i středověku byla známa teorie čtyř říší, založená na starozákonním Danielově proroctví. Dnešnímu čtenáři bude patrně známější marxismus, který se snažil doložit, že třídní konflikt představuje hlavního hybatele dějin a že pokračování tohoto konfliktu povede k nastolení socialismu.

Pekař zastával teorii, že se v minulosti střídala „klasická“(renesance, osvícenství) a „romantická“ (gotika, romantismus) období. Zatímco románským národům lépe svědčily klasické epochy, Čechům lépe vyhovovaly romantické doby. Netřeba zdůrazňovat, že – podobně jako předchozí typy periodizací – i tento pozoruhodný systém platí jen v určitých ohledech, jelikož řadu aspektů měly klasické i romantické epochy společné.

Podobných teorií, hledajících v dějinách zákonitosti, bychom samozřejmě mohli zmínit více. Otázkou je, zda lze vůbec věřit v existenci nějakých zákonitostí. Není možno popřít, že v historii nacházíme mnoho případů, kdy se různé civilizace v různých dobách potýkaly s velmi podobnými problémy a řešily je dost podobným způsobem.

To však nedokazuje, že se obdobná situace bude v budoucnu opakovat s týmiž výsledky. Můžeme najít příklady, kdy různá společenství řešila velmi podobné problémy zcela odlišným způsobem. Zatímco řada asijských zemí se bránila pronikání evropských vlivů, v Japonsku naopak došlo k westernizaci řízené „shora“. Něco podobného ostatně konstatoval i Febvre, když napsal, že pro některou civilizaci může řeka znamenat hranici, zatímco pro jiné společenství řeka představuje cestu. I když můžeme v dějinách najít celou řadu paralel, často propojených překvapivými souvislostmi, o neměnných zákonitostech zajisté mluvit nelze.

A stejně tak nemůže být řeči o pevně stanovené periodizaci. Rozdělení dějin do dílčích úseků nám zajisté může posloužit ke snadnější orientaci, vždy ovšem musíme mít namysli, že jde pouze o zobecnění, jelikož mnohé historické fenomény přetrvávají napříč několika epochami, zatímco jiné se vynořují znenadání a stejně rychle mizí, přestože jejich konečné důsledky mohou být nedozírné.

O. Kolář