Rod purkrabích z Donína získal svůj přídomek podle stejnojmenného saského města, německy nazývaného Dohnau (v některých starších pramenech též Dohna). Znakem rodu byly stříbrné zkřížené jelení parohy v modrém poli. Za zakladatele rodu literatura označuje Jindřicha z Rotova, který byl od roku 1152 purkrabím v Doníně. Rod se v průběhu staletí rozdělil do několika větví, jejichž popsání však není cílem této práce.
Bedřich z Donína pocházel z rodové větve, která bývá v literatuře označována jako větev újezdecká, podle panství Bílý Újezdec u Smečna. Toto panství drželi Donínové od poloviny patnáctého století. Tato větev rodu, která vlastnila též Unhošť a některé další drobné statky, se oproti ostatním větvím příliš politicky neprojevovala. Ani o újezdeckou tvrz se Donínové příliš nestarali a nechávali ji pustnout. Po smrti Jana z Donína (roku 1553) si jeho čtyři synové roku 1558 rozdělili zděděné pozemky (pátý syn Vít zemřel v Alexandrii), přičemž Újezdec zdědili Kamil a Jan.
Kamil z Donína, který dal přestavit újezdeckou tvrz na renesanční zámeček, zemřel roku 1563. Dva roky poté odešel na věčnost i jeho bratr Bedřich. Jan z Donína přibližně v téže době odešel do Bavor, takže všechny pozemky újezdecké větve připadly Václavu z Donína.
Václav se projevil jako schopný hospodář, navíc udržoval styky s panovnickým dvorem v Praze. V roce 1589 jednal o prodeji Újezdce císaři Rudolfovi II. za 10 700kop. Nakonec však z plánované transakce sešlo. Z manželství s Eliškou Bezdružickou z Kolovrat, kterou si vzal roku 1569, měl Václav z Donína prokazatelně přinejmenším čtyři syny, mezi nimiž byl i Bedřich z Donína, jemuž je věnována tato studie. Co se týče ostatních Václavových synů, o osudech Jana Vladislava se ještě zmíníme. Vladislav a Ota se zapojili do stavovského povstání a následně odešli do emigrace. Vladislav se nehodlal smířit s porážkou povstání a proto se aktivně zapojil do bojů třicetileté války na straně protihabsburské koalice. Padl roku 1642 u Mužákova. Ota zemřel roku 1640 v Drážďanech, aniž by z manželství s Kateřinou Voděradskou z Hruškova zanechal potomky.
O mládí Bedřicha z Donína je toho známo jen málo. Narodil se pravděpodobně roky 1574 jako třetí potomek Václava z Donína. Přestože část literatury udává, že se Bedřich oficiálně stal katolíkem až roku 1608, byl vzděláván v katolických školách. Roku 1587 se spolu se starším bratrem Janem Vladislavem nechal zapsat na pražskou univerzitu. Následujícího roku se oba bratři objevují ve Vídni, kde patrně pobývali u dvora arciknížete Arnošta a seznamovali se s dvorským způsobem života. Během svého vídeňského pobytu v letech 1588 – 1591 vykonali oba Donínové společnou cestu do Uher.
Později Bedřich z Donína vylíčil dojmy z těchto cest ve svém Cestopise, ve kterém se však obvykle soustředil pouze na popis přírodních, architektonických a jiných zajímavostí, ale nevěnoval mnoho pozornosti osobám, s nimiž přišel do styku.
Na cestu do Uher se Bedřich a jeho bratr vydali v říjnu 1589. Cestovali lodí po Dunaji, navštívili Prešpurk (Bratislavu), Altenburk (Staré Hrady) a Ráb. Na zpáteční cestě se připojili k rábskému hejtmanovi, hraběti z Nagrolu, který cestoval s vojenskou eskortou do Vídně.
Ačkoliv to Donín ve svém Cestopise přímo neuvádí, můžeme předpokládat, že ve Vídni pobýval i v době tragického zemětřesení roku 1590. Hlavní město habsburské monarchie opustili Bedřich s Janem Vladislavem v únoru 1591. Jejich návrat do Čech se neobešel bez dramatických událostí, neboť most přes Dunaj byl nepoužitelný (zřejmě zničen kusy tajícího ledu) a oba bratři málem zahynuli, když se pokoušeli přeplavit v loďce na druhý břeh. Nakonec se však přes Třebíč, Německý Brod (dnešní Havlíčkův Brod) a Kolín šťastně vrátili do Prahy.
Ve vlasti ale oba Donínové pobyli jen krátce. V letech 1592 – 1593 totiž společně studovali na jesuitské univerzitě v Ingolstadtu. Toto bavorské město pravděpodobně udělalo na mladého Bedřicha dojem, neboť později napsal: „Ingolštat…v pěkné a veselé rovině leží, povětří velmi zdravé má, takže nečasto tam mor bývá…Jest město velmi pevné, jako které v Německé zemi může býti, a velmi dobře zdmi, baštami, věžemi, valy, náspy, příkopy, vodou, zdvihacími mosty a summou všelijakou municí a vojenskými nástroji proti nepříteli zpevněné a opatřené.“ Během studií v Ingolstadtu Bedřich podnikl několik cest po Německu.
V říjnu 1593 přijel Václav z Donína do Ingolstadtu navštívit své syny. Poté se všichni tři Donínové vydali na Apeninský poloostrov. Doprovázel je jesuita Petr Velcursius, který pravděpodobně zastával funkci vychovatele obou mladíků. Není známo, že by tato cesta měla obchodní či politický význam, jedinou motivací Donínů – jakožto pravých renesančních aristokratů – pravděpodobně byla touha navštívit Itálii a spatřit na vlastní oči největší skvosty antického i renesančního umění.
Prvním významným italským městem, které Donínové navštívili, byly Benátky, kam dorazili 5. listopadu 1593. 9. listopad se ukázal být pro trojici šlechticů smolným dnem. Donínové totiž zmeškali loď, na níž chtěli pokračovat v cestě, a pokusili se ji dostihnout na gondole. Bedřich z Donína později vzpomínal: „…jak sme z města na moře vyjeli, veliký vítr a bouřka povstala, a veliké vlny do gundule nám bily, naše gundule čím dál více s námi se houpala a zmítala, a tak jsouce v velikém strachu a nebezpečenství postaveni, již téměř, že tu máme zahynouti, tak se domnívali. Vtom z obzvláštního opatrování Božího jedna větší lodí nám na pomoc přispěla, na kterouž sme z naší malé gundule přesedli“.
To však ještě zdaleka nebyl konec všech potíží. Po příjezdu do Padue na najatém voze totiž Václav z Donína „se schodů dolů právě na hlavu upadl, takže sme ho sotva vzkřísili, téměř za umrlého odtud vzavše.“ Jelikož dále se Bedřich z Donína ve svém Cestopise zmiňuje pouze o sobě a o Janu Vladislavovi, není jasné, zda Václav po této nehodě pokračoval v cestě spolu se svými syny.
Oba bratři strávili nějaký čas v Římě, odkud se nakrátko vydali do Neapole. Kvůli obavě z lupičských band cestovali Donínové do Neapole ve společnosti tzv. prokače. „Prokačové jsou jako poslové, každou sobotu jeden z nich do Neapole jede a s sebou mnohé a drahé věci na mezkách nese. A pro nebezpečenství od banditův soldáti, jak rejthaři, tak pěší, jak kde nebezpečno jest, 30, 40, 60, 100 i více jeho provázejí, a jiní forestýrové a pocestní s ním pro bezpečnost svou u velikém počtu (takže samých pocestných lidí někdy do 100 osob jest, neb sami se jako bez vesla na moře vydati nesmějí) jedou.“
Na zpáteční cestě ve Florencii Jan Vladislav „v nemoc upadl, z kterýžto nevycházejíc, 27. dne měsíce řijna téhož léta 1594 v sedm hodin na noc život svůj pobožně dokonal; pochován v Florencí v kostele svatého Štěpána.“ Počátkem prosince se Bedřich z Donína vrátil do Prahy.
Během následujícího roku Bedřich z Donína pobýval na Moravě, navštívil Olomouc, Brno a další místa. O této cestě se však v Cestopise nezmiňuje, neznáme tudíž žádné podrobnosti. Roku 1599 zemřel Václav z Donína. Zdá se, že po jeho smrti nastaly dědické spory, neboť ke konečnému vyrovnání došlo až roku 1601. Na základě této dohody Vladislav a Ota postoupili za finanční náhradu svému bratru Bedřichovi újezdeckou tvrz, bažantí oboru, haltýř se pstruhy a dvěma mlýny. Kromě toho se Bedřich z Donína stal vlastníkem Přelice, Hvězdy a Plchova. Navíc měl poddané v Kutrovicích. Bedřichovi bratři drželi Lemberk v boleslavském kraji, který pravděpodobně zdědili po příbuzných z benátské větve rodu Donínů.
11. února 1602 došlo ke sňatku Bedřicha z Donína s dvacetiletou Isoldou z Martinic, sestrou Bedřichova souseda a pána na Smečně, Jaroslava Bořity z Martinic, pozdějšího zemského místodržícího. Svatba se konala na Pražském hradě za účasti arcibiskupa, sám císař Rudolf II. věnoval novomanželům soupravu nádobí v hodnotě 60 tolarů. Ze svazku Bedřicha z Donína s Isoldou z Martinic se narodil syn Zdeněk, který však zemřel jen několik měsíců po svém narození. 18. června 1605 skonala i Donínova žena.
O dva roky později se Bedřich vydal na poslední známou zahraniční cestu svého života. „Léta Páně 1607 v středu po svaté panně Kateřině; to jest 28. dne měsíce listopadu, s patrem Petrem, knězem Societatis Jesu, a se třema služebníky na loretánskou pouť, již dávno umíněnou a vinšovanou, sem se vypravil…“
Oním jesuitou, o němž se Donín v uvedené citaci zmiňuje, nebyl nikdo jiný než nám již dobře známý Petr Velcursius, který byl patrně nejen Donínovým vychovatelem, ale také dobrým přítelem.
Pozornost si zaslouží fakt, že na cestu do Uher i na obě své italské cesty Bedřich z Donína pokaždé vyrazil na podzim, což je poněkud překvapivé, vezmeme – li v úvahu skutečnost, že počasí v této roční době jistě nebylo pro cestování příliš příznivé. Jak již bylo několikrát zmíněno a jak ještě uvidíme, Donín se na svých výpravách skutečně nejednou dostal do potíží kvůli nepříznivému počasí. I při své druhé cestě do Itálie zažil Bedřich z Donína se svými společníky perné chvilky při přechodu Alp.
Donínova výprava však musela čelit i jiným komplikacím. Některá italská města se obávala zavlečení moru, který v té době řádil v českých zemích. K největším potížím došlo v Benátkách, kde čeští cestovatelé na žádost tamních úředníků předložili kundšafty – doklady o tom, že navštívili určitá italská města. Kromě toho Bedřich z Donína předložil jakýsi dokument, podepsaný samotným císařem. Datace onoho dokumentu, napsaného zhruba půl roku před Donínovou návštěvou Benátek, měla dokazovat, že výprava opustila Čechy ještě před vypuknutím morové epidemie. Ani to však opatrným a podezíravým benátským úředníkům nestačilo. Nakonec se však se značným úsilím Donínovi podařilo zabránit internaci výpravy v karanténě.
Bedřich z Donína navštívil Loretu s údajným domem Panny Marie, který byl podle legendy přenesen anděly z Nazaretu do Dalmácie a později přesunut do Itálie, a řadu dalších míst, často spojených s náboženskou mytologií. Do Čech se výprava vrátila v květnu 1608.
Donínův společník, jesuita Petr Vlecursius, později vylíčil své dojmy z této cesty v latinském spise Itineris Italici, quod illustris ac Generosus D. D. Fridericus Purgravius liber Baro de Dona etc. felicissimae peregit ope Divina, rerumque in eo memorabilium brevis et succincta Naratio, in tres distincta partes… Anno a Christo nato 1610.“ V této práci jesuita uvádí, že již dříve napsal podobnou práci o své předchozí cestě do Itálie s Bedřichem z Donína. O osudu tohoto spisu se však nepodařilo nic zjistit.
Velcursius ve svém díle přisoudil Bedřichu z Donína všechny myslitelné ctnosti, což ovšem není příliš překvapivé, uvážíme – li, že Donín financoval celou výpravu do Itálie a že dost možná sám požádal Velcursia o sepsání této práce, kterou autor výslovně věnoval Donínovi. Nelze tedy vyloučit, že se jesuita pouze snažil zavděčit svému mecenáši.
Jednu věc však můžeme Velcursiovi věřit, totiž že Bedřich z Donína byl štědrým mecenášem umění a také podporovatelem jesuitského řádu. Velcursius ve své chvále zašel tak daleko, že přirovnal Bedřicha z Donína ke svatému Františku Xaverskému, Donínovu oblíbenému světci, na jehož počest Donín nechal vyzdobit severní boční loď pražského chrámu svatého Salvátora. Jak poznamenal vydavatel Donínova Cestopisu Antonín Grund, Velcursius v té době ještě nemohl tušit, že i Donínova smrt v zapomnění a chudobě se bude podobat osudům zmíněného světce.
Po návratu z druhé italské výpravy začal Bedřich z Donína pracovat na svém Cestopise, v němž vylíčil své cesty po Rakousku, Uhrách a Bavorsku a obě cesty do Itálie, přičemž zdaleka nejvíce pozornosti věnoval loretánské pouti. Toto dílo, doplněné řadou ilustrací, vypovídá o Donínových stylistických schopnostech. Jazykovou kvalitu Cestopisu ostatně ocenil i Jungmann.
Z textu vyplývá, že Bedřich z Donína měl nemalý přehled o řadě oborů lidské činnosti. Autor Cestopisu se vyznal ve vojenských otázkách a byl obeznámen s historií a mytologií. Rovněž Donínovy zeměpisné znalosti svědčí o jeho značné sečtělosti. Četné latinské citáty, použité v Cestopise, vypovídají o Donínově znalosti antických autorů. Můžeme tedy směle prohlásit, že Bedřich z Donína byl typickým renesančním šlechticem.
Mezi charakteristické atributy šlechtice – nejen v období renesance – však patří sebereprezentace a s ní spojený nákladný způsob života. Ani v tomto ohledu nepředstavoval Bedřich z Donína žádnou výjimku. Kromě výdajů za zahraniční cesty Donín značnou část svého jmění věnoval církvi (zejména již zmíněnému chrámu svatého Salvátora, kde nechal Donín roku 1610 zřídit rodovou hrobku) , nemalý obnos též půjčil císařům Rudolfovi a Matyášovi. Slovo „půjčil“ však není zcela přesné, neboť značnou část svých peněz Donín nikdy nedostal zpátky.
Důsledky tohoto plýtvání penězi se projevily roku 1611, kdy nedostatek finančních prostředků donutil Bedřicha z Donína k závažnému rozhodnutí, totiž k prodeji Bílého Újezdce, Přelice, Hvězdy, Plchova a Hlíny. K transakci došlo 10. října 1611 a kupujícím nebyl nikdo jiný než Donínův švagr Jaroslav Bořita z Martinic, který za poněkud zanedbané a nepříliš výnosné panství zaplatil 14 800 kop míšeňských grošů.
Toto řešení finanční krize však bylo pouze dočasné. Bedřich z Donína se rozhodl řešit svou nezáviděníhodnou situaci vstupem do panovníkových služeb. V letech 1611 – 1618 zastával úřad královského rady a přísedícího u většího zemského soudu. Nelze vyloučit, že Donín získal uvedené funkce s pomocí svého vlivného švagra.
Ke stavovskému povstání v letech 1618 – 1620 se Bedřich z Donína na rozdíl od svých dvou bratrů nepřipojil. Roku 1627 je doložen jako relátor při zemských deskách. 19. května následujícího roku Donínovi bratři Ota a Vladislav postoupili Bedřichovi svůj dům v pražském Novém městě a následně odešli do exilu. Lemberk a další statky, patřící Otovi a Vladislavovi, se později staly majetkem Albrechta z Valdštějna.
Donínova finanční situace byla stále neradostná. Dochoval se dopis z května 1630, ve kterém Donín žádá dvorskou kancelář o vrácení dluhů. Téhož roku byl Bedřich z Donína nucen prodat pražský dům, získaný od bratrů, Václavu Nečanskému z Minic. Ten však zaplatil pouze část stanovené sumy, takže následovaly majetkové spory, táhnoucí se téměř do smrti Bedřicha z Donína, k níž došlo koncem ledna roku 1634.
Po zesnulém aristokratovi nezůstalo dost prostředků ani na zaplacení pohřbu. Adam Kravařský, tehdejší převor jesuitské koleje v pražském Novém městě musel požádat dvorskou komoru o finanční příspěvek na provedení pohřebního obřadu. Ve své žádosti jesuita uvedl, že Donín „ode tří let skůro almužnou pobožnejch lidí v tomto světě živ byl“.
Prameny: citanka.cz/donin/ (internetová edice Donínova Cestopisu)
Literatura:
Grund, Antonín: Úvod. In: Cestopis Bedřicha z Donína. Praha 1940.
Ottův slovník naučný VII. Praha 1893.
Koldinská, Marie: Každodennost renesančního aristokrata. Praha 2001.
Mašek, Petr: Modrá krev : minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. Praha 1999.
Ondřej Kolář