Ještě v noci poslal jeden z vrahů Buttler novému nejvyššímu veliteli Matyáši Gallasovi do Plzně a generálovi Ottaviu Piccolomonimu do Stříbra zprávu o výkonu „náhlé exekuce“. Piccolomoni po obdržení zprávy spěchal do Chebu, aby odvezl mrtvoly do Prahy, kde je chtěl vystavit na nejhanebnějších místech. Generál Gallas však vyal rozkaz, aby počkali na císařovy instrukce. Než Piccolomini tento příkaz obdržel, byl již průvod s mrtvolami ve Střibře, kde se teda zastavil.
Císař rozhodl, aby Valdštejnova rakev byla vydána příbuzným, kteří jej měli v tichosti pohřbít. Ostatní měli být v Chebu pohřbeni. Protože se již mrtvoly nenacházely v Chebu, nýbrž ve Stříbře, byly zde pohřbeny v minoritském kostele sv. Máří Magdaleny. Vdova po Valdštejnovi, kněžna Isabela, rozená z Harrachu, sestra mocného pražského arcibiskupa a kardinála usilovala o převezení Albrechtovy mrtvoly do kartziánského kláštera ve Valdicích u Jičína. Tento klášter Valdštejn založil r. 1627 a budoval zde velké mauzoleum pro svou rodinu. Po jeho násilném odstranění z veřejného života byla hrobka na jaře 1636 dokončena v daleko skromnějším duchu. Na přímluvu kardinála Harracha dal císař svolení k převozu těla do Valdic.
Narychlo v Chebu sbitá rakev, či spíše nevzhledná truhla, byla ve Stříbře u minoritů vyzdvižena ve vojenském průvodu odvezena do Prahy, kam dorazila 27. května 1636. Druhý den ráno se pokračovalo v jízdě do Valdic. Žebřiňák s tělem knížete, provázený osmi žoldnéři, dojel do valdických Kartouz zcela nečekaně. Klášteru nebyla předem ohlášena ani hodina, ani den příjezdu, snad proto, aby byla předem odvrácena pozornost. Náčelník eskorty přivezl však převorovi list královských místodržících, že Albrechtovo tělo má být bez odkladu a bez jakékoli pocty pochováno. Zajímavé svědectví o stavu vévodova těla zanechal jeden kartuziánský mnich: „Vtěsnáno do úzké, hrubé, narychlo a ledabyle sbité truhly, úplně nahé leželo tělo Valdštejnovo, vydáno pohledům lidí i nepřízni počasí, dva roky a tři měsíce po vraždě úplně neporušené, nikde hnilobou nezkažené, jen nad nosem jakási oděrka nebo řez, jistě však nes stopa hniloby. Tak bylo shledáno v přítomnosti několika svědků z Jičína, jejichž největší ctností je pravdomluvnost. Údy nebyly strnulé, ale vláčné, ba lehce pohyblivé a při doteku zdály se býti naplněny krví a životem. Nejúžasnější však bylo, že smrtící rána, širší než půl dlaně, nejevila ani oku ani čichu nejmenší známky tlení.“
Albrechtovo tělo bylo pak následujícího dne pohřbeno beze vší okázalosti, ale v nové důstojné rakvi, vedle jeho první manželky Lukrécie a syna Albrechta Karla. Krypta byla uzavřena kamennou deskou bez jakéhokoli nápisu. Podle pověsti, velmi rozšířené i v některé literatuře, měl Valdice r. 1640 navštívit švédský generál Jan Banér a měl si s sebou odnést lebku a pravou ruku vévody frýdlantského. Novodobé antropologické výzkumy však tuto pověst s jistotou vyvracejí. Při stém výročí Valdštejnovy smrti byla Valdštejnova rakev vyzvednuta a bylo rozhodnuto pořídit mu novou. Tu však obdržel až r. 1744. Byla vyrobena z cínu, skvostně zdobená a Valdštejnovy pozůstatky v ní odpočívají dodnes.
Jako mnoha jiným klášterům v Čechách přinesla josefinská doba zánik také kartuziánskému klášteru ve Valdicích. Stalo se tak v roce 1782 a v následujících letech došlo k rozprodeji klášterního majetku. Zpočátku se nevědělo, co bude s rakvemi Valdštejnovy rodiny, ale brzy se o ně začala ucházet Marie Anna z Valdštejna, matka držitele duchcovského panství Josefa z Valdštejna. Proti tomu se ohradil představitel mnichovohradišťské větve rodu – Vincenc z Valdštejna. Začala dlouhá korespondence mezi hrabětem Vincencem, královehradeckým biskupstvím, pražským guberniem, vídeňskou dvorskou kanceláří i samotným císařem Josefem II., jejímž výsledkem bylo, že právo na Albrechtovy ostatky mají duchcovští Valdštejnové. Hrabě Vincenc však nelenil, a jakmile obdržel rozhodnutí k odvozu rakví a jejich úschově – do doby než se spor urovná – poslal své syny Arnošta a Emanuela do Valdic. Zde byly 1. března rakve vyzvednuty, naloženy na saně a s velkým průvodem odvezeny do Mnichova Hradiště. Před městem je očekával místní děkan Wagners a doprovodil jej s velkými zástupy lidu do děkanského chrámu sv. Jakuba.
Dne 3. března dopoledne byl vykonán vlastní pohřeb, jenž byl vypraven velmi okázale. Dalo by se říci, že to byla jedna z největších slavností, jakou Mnichovo Hradiště zažilo. Pohřební průvod z děkanského kostela do kaple sv. Anny, stojící nedaleko zámku u kapucínského kláštera, byl takřka nekonečný. Hojná byla účast místní i vzdálenější šlechty. Také duchovních byl zde velký počet, o prostém venkovském lidu ani nemluvě. V kapli sv. Anny bylo slouženo slavnostní rekviem a rakve z Valdic byly uloženy do výklenku ve stěně kaple.
Uložení pozůstatků Albrechta z Valdštejna a jeho choti mělo být pouze provizorní. Nemyslelo se snad ani tolik na práva Josefa z Valdštejna na Duchcově, který ostatně po svém návratu z ciziny nejevil o vévodovy ostatky žádný zájem. Hrabě Vincenc měl v plánu zřídit Albrechtovy velkolepé mauzoleum, uvažovalo se o jeho umístění na horu Mužský. Z finančních důvodů však z tohoto plánu sešlo.
Valdštejnovým ostatkům ovšem nebylo ani v 19. století dopřáno pokoje. R. 1824 byla rakev otevřena v přítomnosti několika kněží pražským univerzitním profesorem medicíny Vincencem Krombholzem. Byla prý nalezena část lebeční kosti a horní čelist. Tyto části byly prý s prachem, pocházejícím ze ztrouchnivělých kostí sebrány do dvou velkých skleněných uren a uloženy opět do rakve.
Další velmi zajímavá událost souvisí s prusko-rakouskou válkou 1866. Podle zápisu kronikáře Mencla v mnichovohradišťské městské kronice byla rakev s ostatky Albrechta z Valdštejna v noci z 27. na 28. června zámeckým lékařem Karlem Mattušem, zahradníkem Hájkem a jeho pomocníkem Žitným vynesena z hrobky v kapli sv. Anny a zakopána v zámeckém skleníku. Pravdivost tohoto zápisu potvrzuje i pruský autor Theodor Fontane ve své knize o válce r. 1866, podle něhož šel si 12. července tehdejší etapový velitel v Mnichově Hradišti hrabě Leonard von Schwerin v doprovodu starosty Jana Knížka prohlédnout Valdštejnovu rakev, ale hrobka v kapli sv. Anny byla prázdná. Dle názoru archiváře Josefa Bergla, z jehiž článku zde především čerpám, se jedná o smyšlenku – pruští důstojníci si měli nechat rakev frýdlantského vévody otevřít, nic z ní ovšem nevzali. Na pravou míru se vše snažil přivést ve 30. letech 20. století mnichovohradišťský kronikář Pařík, který přichází s kompromisním názorem, že rakev byla do skleníku ukryta až po první pruské prohlídce. Tak tomu skutečně být mohlo – pruští důstojníci bojových jednotek zhlédli Valdštejnovu rakev snad ještě ke konci června, teprve nyní si lékař Mattuš uvědomil možné nebezpečí odvozu Albrechtových pozůstatků (těžko ovšem říci jak reálné) a rakev v tajnosti ukryl, 12. července pak mohl opravdu hrabě Schwerin objevit v kapli sv. Anny pouze prázdný výklenek. Na této problematice ještě pracuji, bohužel bádání ve Valdštejnském rodinném archivu nepřineslo dosud žádný výsledek.
Valdštejnovy ostatky lákaly k prohlížení i ve 20. století. Rakev byla znovu otevřena ne 23. srpna 1921 za účasti univerzitního profesora Josefa Vítězslava Šimáka a zástupců okresního politického úřadu, děkanství a centrálního ředitelství valdštejnských statků. Při této příležitosti byly ostatky Albrechtovy a jeho choti ohledány MUDr. Hořicou.
U příležitosti 300. výročí Valdštejnovy smrti se jeho ostatky dočkaly opravdu důstojného uložení. Nedošlo sice na velkolepý plán hraběte Vincence, ale tehdejší hlava valdštejnského rodu – Karel z Valdštejna – vybudovala v kapli sv. Anny majestátní hrobku. Výklenek, v němž Albrecht z Valdštejna se svou první chotí dodnes odpočívají je uzavřen trojdílným pomníkem ze sliveneckého mramoru, jehož střední deska, vysoká 2,40 m, nese jeho bronzové poprsí, vévodský znak a nápis Albertus Waldstein. Na levé desce jsou vytesány jeho tituly a na pravé jeho životopisná data. Pomník je dílem sochaře Karla Kolaczka z Liberce.
Ani ve druhé polovině 20. století nebylo Valdštejnovy dopřáno pokoje. Někdy v 70. či 80. letech (přesné datum jsem nezjistil a ani o něm příliš nepátral – jedná se o ústní informaci z mé rodiny) byly vévodovy pozůstatky podrobeny modernímu antropologickému výzkumu, který vedl dr. Emanuel Vlček. Po opětném uložení rakve do výklenku byl tento zazděn i z druhé strany, odkud byl do hrobky přístup, a Albrecht z Valdštejna tak v kapli sv. Anny odpočívá nerušeně dodnes. Vnucuje se jen jedna otázka – jak dlouho ještě?
Literatura a pramen:
Bergl, Josef: Osudy pozůstatků Albrechta z Valdštejna. in Matiegka, J. – Malý, J.: Tělesná povaha Albrechta z Valdštejna vévody frýdlantského a jeho první choti Lukrécie Nekšavy z Landeka. Praha 1934.
Fontane, Theodore: Der deutsche Krieg von 1866. Berlin 1871.
Pamětní kniha města Mnichova Hradiště, svazek I.
Šimák, Josef Vítězslav: Ohledání ostatků Albrechta z Valdštejna a jeho příbuzných v Mnichově Hradišti. in: Památky archeologické XXXIII.(1922-1923), str. 153 – 158.
Martin Barus