Jižní a jihovýchodní Morava je proslavena hlavně díky pěstování vinné révy. Jinými slovy vinice jsou typickou součástí zdejšího krajinného obrazu. Proto bylo zapotřebí vytvořit takové stavby, jenž by sloužili k uchování a zpracování vinné révy. Pod pojmem vinohradnické stavby si můžeme představit takové stavby, které primárně slouží ke skladování vína a lisování vinné révy. Druhotně do této kategorie staveb můžeme zařadit primitivní přístřešky, studny, kříže, kapličky atd.
Vlastní vinohradnické stavby slouží jako prostor, ve kterém se víno zpracovává a ukládá. První funkci mají lisovny, druhou pak sklepy. Často ale dochází ke kombinaci těchto funkcí, ale také slouží jako m9sta pro ukládání nářadí, nádob, jiných produktů či jako místa k odpočinku a zábavě. Tyto stavby jsou pozoruhodné jak z hlediska stavebního, tak funkčního.
Druhotné stavby nemají pro vinohradnictví zvláštní význam. Primitivní přístřešky slouží jako místa odpočinku při práci, jako obydlí hlídačů nebo jako skladiště nářadí; studny jako zdroj vody pro vinohrady; kříže a kapličky jako součást snahy zajistit si úrodu na vinohradech.

Vinohradnické stavby jsou rozloženy zpravidla na okrajích vinohradů. Někdy bývají součásti vesnice a tvoří tak jeden organický celek. Ale výstavba mimo půdorys obce byla obvyklejší. Lze se s tímto setkat na Uherskobrodsku, Uherskohradišťsku, Hodonínsku či v pohraniční části jižní Moravy. Sklepy a lisovny budované mimo půdorys obce budí dojem samostatných osad, ale díky rozrůstání přilehlé obce, docházelo k splynutí s půdorysem celé obce. Oba typy primárních vinohradnických staveb byly stavěny v blízkosti obce a tvoří jednu souvislou řadu budov, jindy jsou postaveny ve větší či menší vzdálenosti od sebe. Díky archivním pramenům můžeme dnes říci, že tyto vinohradnické stavby vytvořili složitý půdorys. Bylo způsobeno hlavně díky rozvoji vinařství a neplánované výstavbě nových lisoven a sklepů, čímž se původní půdorys ztrácí. Tyto stavby byly stavěny buď to v jedné rovině, stupňovitě nebo šachovitě. Na některých místech Moravy mohlo dojít i k vytvoření návesního tvaru lisoven a sklepů, který byl hojně využíván při vinařských slavnostech. Méně časté je rozptylování lisoven v různých částech vesnice či jejich budování samostatně (např.: Klobouky u Brna) nebo dokonce nepravidelné rozestavení po vinohradech. Rovněž mezi lidem je rozšířeno pojmenovávání sklepů, většinou podle vinohradnické trati.

Hlavním klasifikačním kritériem je funkce a stavební charakter. Tady pak můžeme sklepy rozdělit bez nadzemních budov a s nadzemními budovami, dále pak lisovny bez sklepů a přízemní, vyvýšené a patrové lisovny se sklepy. Sklepy slouží k uskladňování vína (dobří vinaři do sklepů neukládají nic jiného, z důvodu aby jim víno nenačichlo). Nejstarší historické prameny se zmiňují o sklepech feudálních (Václav II. nebo Karel starší ze Žerotína) a církevní vrchnosti. O existenci selských sklepů máme zprávy už ze 16. století. Většina selských sklepů je vykroužena v žluté hlíně nebo pískovci. Některé byly vytesány přímo do tvrdé půdy podle vzoru jaký najdeme v Německu, Maďarsku či Francii. Ostatní sklepy mají kamenné nebo cihlové klenby. Sklepy stavěly vinaři pod vedením zkušeného zedníka. Po skočení stavby následovala hostina. Byly budovány pod zemí, méně často v příkrých svazích s přímým vchodem zvenku. Důležitou součástí byla šíje, neboli šikmá chodba vedoucí do vlastního sklepu. Zajišťovala stálou teplotu ve sklepě. Čím delší byla šíje, tím vinaři dosahovali minimálních teplotních rozdílů během roku. Znakem dobrého sklepa je výskyt černé plísně na stěnách sklepa, která se vytváří za příznivých podmínek.
Základním tvarem všech sklepů je obdélník různé šířky a délky. Některé sklepy se skládají ze dvou částí - předního a zadního sklepa – odděleny dveřmi. V minulých stoletích měli vinaři vybudované skrýše – lochy, ve kterých skrývali víno před vrchností, vojáky apod. Sklepy byly větrány přes tzv. rampúchy – otvory jdoucí přes klenbu, vrstvu hlíny až na povrch. Zakončené byly komínky se stříškou. K osvětlení se používaly svíčky. Nářadí a jiné vinařské potřeby byly uloženy v předsklepí. Jedná se o přístřešky, které byly ze stavebního hlediska řešeny různě. Buď to se skládají s krokví osazených do země před sklepem a pokrytem slámou a rákosím, zpředu otevřené a chrání vchod do sklepa. Pokročilejší formy přístřešků mají stěnu z prken, někdy ohozenou hlínou a obíleny. Bývají opatřeny dveřmi, jenž se dají zamykat. Další vývoj výstavby vede k nahrazování slámové krytiny za dřevěné či cihlové stěny. Sklep je nejníže položenou součástí stavby, nejvýše je naopak vchod do přístřešku. Ale každý vinař usiluje, aby měl předsklepí zděné, nejen pro uložení pracovních potřeb, ale také chce zde umístit lis, popřípadě stůl se židlemi k posezení a koštování vína. Průčelí těchto staveb může byt vybíleno a omítnuto, zde je rovněž patrné umělecké zpracování (např.: Plže u Petrova). Průčelí je členěno dveřmi, popřípadě jedním až dvěma okénky. Sklepy ve Vrbici u Břeclavi se mohou pyšnit svou válenou či křížovou klenbou a okenní a dveřní otvory ve tvaru lomených oblouků. Stěny jsou povětšinou bílé s modrou obrovnávkou, ale užívá se i jiných barev (žlutá, zelená, červená a černá).

Lisovny, v nichž se zpracovávají hrozny se na Slovácku jmenují búdy, na Znojemsku pak presúz, preshúz či presóz. Někdy mohou sloužit jako předsklepí a tím udržují stálou teplotu ve sklepě. Na jihovýchodní Moravě jsou rozšířeny lisovny bez sklepů, jedná se dvouprostorové budovy, kde je uložen lis, nářadí k práci na vinohradech a prázdné sudy aj. náčiní. V obou okapových stěnách mají dva malá okénka, kudy vchází do místnosti světlo a vzduch. Půdní prostory slouží k uskladnění sena. Lisovny se sklepem jsou spojeny šíjí, které dveře jdou naproti vchodu do lisovny. Jedná o jednoprostorovou stavbu obdélníkového tvaru. Tyto stavby jsou zejména rozšířeny ve vinařských oblastech středního a dolního Pomoraví a také Podunají. Dalším typem lisoven jsou vyvýšené lisovny se sklepem mající samostatné vchody, tzn. lisovna a další prostory jsou osazeny na sklepě. Jde o princip stavby lidového domu ve svahu. Stavba patrové lisovny se sklepem odpovídala zemědělsko-vinohradnickému charakteru hospodářství, neb vznikla potřeba úložiště pro obilí. Ze Znojemska a Brněnska máme povědomí o existenci lisoven u domů, byly napojeny na stavení a měly zvláštní vchod ze dvora. Mohlo to být způsobeno malým rozvojem vinařství v dané oblasti, z toho také vyplývá ukládání vína ve sklepech, které slouží i k jiným účelům. Nejstarší zprávy o lisovnách pocházejí z konce 16. a ze 17. století a v dalších století přibývají. Vinohradnické stavby lze datovat pomocí letopočtů vyřezaných na sloupech v lisovnách či vyrytých do kamenech umístěných nad dveřmi či jinde v místnosti. O staří lisovny mohou svědčit i lisy, jenž mají letopočty už ze 17. století.
Stavební materiál, technika stavby a konstrukce střechy lisoven je obdobná jako u obytných části staveb. Dochovaly se dokonce architektonické prvky, které u obytných domů už nenajdeme. Dlouhou dobu s na lisovnách udržela došková krytina střechy. Používání slámy jako krytiny bylo výhodné z několika hledisek. Především byla dostupná, dobře chránila před zimou a horkem, čímž udržovala stálou teplotu ve vinohradnických stavbách a rovněž umožňovala dobré větrání půdního prostoru. Původně se užívalo dřevěných lisu, ty jsou dnes nahrazovány moderními železnými lisy. Na stěnách jsou poličky na nástroje a skleničky na víno. Rovněž nesmí chybět koštéř, dále jsou na stěnách diplomy ze soutěží a výstav, obrázky fotografie. Někdy jsou búdy opatřeny kamny pro zpříjemnění posezení. Lisovny sloužily jako obydlí, a to hlavně v době zrání hroznů při hlídání vinohradů, v době válečných konflikt atd. Z nedostatků bytů byly lisovny přeměňovány na obydlí, už v 17. století se objevují nad lisovnami komíny. Takto řešené obydlí mělo atypický půdorys (např.: na Mikulovsku).
Majiteli lisů byli především bohatí rolníci-vinaři. Menši vinaři vlastnili pouze sklepy a víno si nechávali vylisovat u majitelů lisů. Někdy se v jednom sklepě nacházelo víno od několika vinařů. Majiteli vinohradů nebývají jen vinaři z dané obce, ale i z přilehlých vesnic. V minulosti majiteli vinohradů a vinohradnických staveb byli i měšťané, myslivci, učitelé či kněží. Rovněž šlechta byla vlastníkem těchto staveb a vinohradů (zprávy z konce 16. a 17. století), v tom případě poddaní odváděli vrchnosti vinné dávky. Vlastnictví bylo dědičné, mohlo rovněž docházet k dělení mezi syny. Dnes se za majitele považuje ten, kdo má klíče. U patrových lisoven mohlo dojít k prodeji místnosti nahoře, čímž se stalo, že jednu stavbu vlastnili dva majitelé.
Sklepy a lisovny měli a mají velkou společenskou úlohu, v nich se scházejí vinaři a debatují o různých problémech, ochutnávají víno, často zpívají, vyprávějí se povídky, příběhy atd. Zvlášť rušno je před i v době vinobraní, kdy se vše připravuje k lisování vína. Po skončeném vinobraní se na návsi obce odehrává slavnost, které se účastní většina obyvatel vesnice.
V době dozrávání vinné révy jsou vinohrady svěřeny do rukou hlídačů, kteří zde zůstávají až do skončení vinobraní. V době špatného počasí se ukrývají do předem postavěných primitivních přístřešků. Vinařské krajiny jdou doplněné kapličkami s obrázky a sochami sv. Urbana, jakožto patrona vinařů.

Literatura:
Frolec, Václav: Lidová architektura na Moravě a ve Slezsku, Blok 1974.
Frolec, Václav: Vinohradnické stavby na Slovácku, Uherské Hradiště, 1966.
Navrátilová, A.: Vinohradnické stavby na Znojemsku, Národopisné aktuality 8, 1972, s. 29-42.

Benjamin Pytlik