Přeji příjmené čtení - Pavel K.
Bitva na Bílé Hoře je v českých dějinách chápana jako tragédie, která český národ uvrhla na 300 let do Habsburské poroby, jež měla za následek poněmčení a rekatolizaci. Tento mýtus vznikl především v 19. století, kdy byla nazývána hrobem celého národa. Zatímco doba pobělohorská byla pro národnostně a jazykově vyhraněně orientované
autory 19. století ztělesněním úpadku, „staré časy“ byly bez výjimky nekriticky velebeny a idealizovány. Jedním z nejsilnějších stereotypů souvisejícím se „starými zlatými časy“ je nepřiměřená glorifikace éry husitství bez jakékoli zmínky o jejích negativních stránkách. Toto „uctívání“ je pochopitelné, neboť v době národního obrození byly husitské války považovány za jediné období, kdy byli Češi jako národ skutečně svobodní.[1]
Stejné mínění o této události měl největší Čech Jára Cimrman, který se ve své divadelní hře Blaník, jež byla objevena roku 1989 pány Zdeňkem Svěrákem a Ladislavem Smoljakem, zabývá Bílou Horou z pohledu Blanických rytířů. Do této hory umístil vojska ze tří největších prohraných bitev českého národa a to z bitvy na Moravském poli, z bitvy u Lipan a z bitvy na Bílé hoře. V samotném Blaníku nebyl názor na tuto událost jednoznačný. Citujme zde názor jedné z postav a to údajného velitele druhé lipanské jízdní Veverky z Bitýšky: „Vojsko, které nevyjelo ani roku 1620 se může jít vycpat.“[2] Cimrman v této své hře spící vojáky, kteří čekají na svou příležitost, aby mohli vyjet národu na pomoc, až jim bude nejhůře, obhajuje a to nedostatečným informováním.Citujme samotnou hru:
Hynek: To je pořád Bílá hora, Bílá hora… Ale, co my tu věděli? Nejdřív nám to tady dvakrát cinklo…
Učitel: Kdy to bylo?
Smyl (zalistuje): Dvojitý cink, 23. května 1618.
Učitel: Tak ten první cink byl Slavata a ten druhý Martinic. Jak vyletěli z okna do hradního příkopu.
Hynek: No, a pak dva roky nic. A ta bitva potom? Kde bylo české vojsko, když přitáhl nepřítel k Bílé hoře? Válelo se v pražských krčmách.
Učitel: Ono to ani české vojsko nebylo. Byli to většinou cizí žoldáci.
Hynek: Za dvě hodiny bylo po boji.
Učitel: Dvě hodiny rozhodly o osudu země na staletí.
Hynek: Do takovych krátkych bitev my nemáme možnost ani zasáhnout. Vždyť jenom než my to všechno probudíme, než se to nahoře rozhodne… Teď do Vlašimi to máš nejmíň půl hodiny a do Prahy pak musíš počítat dobré tři čtyři hodiny. A to mluvím o jízdě. Pěchota by dorazila až druhý den.[3]
Takto vylíčil svůj postoj k Bílé Hoře Jára Cimrman ve své hře Blaník, kterou zasadil do roku 1848. Podle něj tedy vnímání této události je nadsazené, jelikož pokud nevyjelo české spící vojsko z Blaníku, tak nemohlo být ještě tak zle, aby nemohlo být hůře a tudíž je zavádějící označovat Bílou Horu za národní tragédii.
Nyní se ale podívejme, jak by dopadla a byla vnímána tato dějinná událost, kdyby souhlasila interpretace 19. století, tedy že se jednalo o národní tragédii. Představme si tedy událost, co by se stalo, pokud by opravdu spící vojsko z Blaníku vyjelo a zasáhlo.
Podle dávné pověsti před výjezdem rytířů mají být viditelná znamení: „uschnou vrcholy stromů v Blanickém lese, na temeni hory se zazelená starý, uschlý dub, a pramen u skály se rozvodní, že se bystřicí povalí. Tu se pak strhne veliká a krvavá bitva mezi Blaníkem a Načeradcem. Rybník Pustý, u něhož se starý uschlý strom před bitvou zazelená, naplní se potoky prolité krve. I bude pláč a veliké zkormoucení pro ten zoufalý boj, ale Čechové se proti silnějšímu nepříteli hrdinsky brániti budou. V rozhodnou chvíli se Blaník otevře, rytíři v plné zbroji vyhrnou se z hory a svatý Václav jeda na bílem koni je povede na pomoc Čechům.
Nepřítel náhlým strachem obklíčen a jako zmámen, bude ku Praze prchat a tam pak bude hrozný ten boj dobojován. A bude tak zuřivý, že krev proudem poteče od Strahova až po kamenný Karlův most. Tu svatý Václav na bílém koni s korouhví v ruce Čechy povede a cizozemce a všechny nepřátele Českého království ze země vyžene.[4]
Celou událost lze sledovat již od června 1617, kdy čeští stavové pod nátlakem císařského vojska, které při vzrušené diskuzi, zda Matyášem představený Ferdinand Štýrský jako jediný uchazeč a dědic trůnu má být přijat nebo zvolen, vpochodovalo do Sněmovny, která se nacházela ve Starém královském paláci vedle Vladislavského sálu a tím i určilo výsledek hlasování, tedy že Ferdinand byl vzat na vědomí jako budoucí král.
Tento Matyášův tah, kdy nabídl Čechům výběr z jednoho kandidáta, byl učiněnou provokací a do budoucna špatným znamením. Šlo zde především o to, aby Ferdinand nebyl zvolen, ale přijat. Tudíž že česká koruna je dědičná a volitelnost již neplatí.[5]
Po té co se rezoluce přijatá protestantskými stavy na sjezdu v pražském Karolinu 6. března 1618 nesetkala s úspěchem, a to jak na českém místodržitelství, tak na císařském dvoře ve Vídni, vyústila situace v další sjezd, který se konal 21. května 1618 a dva dny na to v zjitřené atmosféře se rozhodla část přítomných stavů k „návštěvě“ místodržících na Pražském hradě. Tato delegace však byla ohlášena a očekávána. Všichni předpokládali, že jednání bude bouřlivé, ale nikdo netušil, že by mohlo dojít k zabíjení. Přes počáteční nejistotu se radikálům v přítomných zúčastněných emotivním vystoupením podařilo strhnout většinu přítomných k provokační akci. Přítomní místodržící Jaroslav Bořita z Martinic a Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka byli obviněni z dlouhodobého a cílevědomého porušování Majestátu náboženských svobod. Na to byli násilím vyhozeni z okna. Jakoby nad plán se třetím defenestrovaným stal Filip Fabricius, písař, který k nelibosti přítomných povstalců, průběh defenestrace komentoval.[6]
Praha 17. století tehdy byla na urbanistické špici vyspělosti, ulice byly dlážděné, měly přísnou urbanistickou koncepci, tudíž nebyly úzké a křivolaké. Z tohoto důvodu defenestrovaní neměli šanci uniknout. Navíc pod okny kanceláře, ze které byli vyhozeni, na týden před defenestrací se na příkaz císaře Matyáše uklidilo smetiště, kde se nacházeli nejen odpadky z kuchyně, ale i státní spisy určené ke skartaci. Namísto toho bylo ono místo vydlážděno. Celá tato akce se setkala s velkým ohlasem u přihlížejících, kteří již před tím byli zpraveni o delegaci protestantských stavů na Hrad a očekávalo se, že by jednání mohlo skončit šarvátkou. Byla zde tudíž i možnost, kdyby se čirou náhodou podařilo defenestrovaným přežít, tak by byli diváky zadrženi a posláni zpět, aby celou akci zopakovali, ale již s výsledkem, který obecenstvo očekávalo.
To mělo za následek, že se císař Matyáš ve Vídni se o této akci dozvěděl asi až o několik dní později. Z velkého nervového rozrušení se císař již pořádně nevzpamatoval a veškeré rozhodování spočívalo na Ferdinandu Štýrském. Matyáš umírá v březnu 1619.
Po úspěšné defenestraci zpočátku vládlo mezi českými stavy opojení z vítězství, ale později však převládl strach z následků. Především se projevil nepříznivý faktor a to nedostatek peněz. Nikdo ze šlechticů či měšťanů nebyl ochoten přinést finanční oběť. Přitom povstání potřebovalo peníze. Ještě než padl první výstřel stál střet s Habsburky ohromné částky. Přistoupilo se tedy k vypsání nových kontribucí, naturálních daní v obilí a potravinách. Náklady den ode dne rostly.[7] Naproti tomu císařský dvůr ve Vídni měl podporu od svých příbuzných ze Španělska, kteří mu poskytli velké finanční prostředky.
První válečné střety se konaly již v listopadu 1618, kdy žoldnéřská vojska českých rebelů měla převahu. Ovšem jeho vydržování stálo české stavy nemalé peníze. Proto se rozhodli se pokusit štěstí a zkusit najít ztracený poklad Opatovického kláštera. Stejnou myšlenku měl ovšem i císař Ferdinand II. jenž podle pověsti vyslal čtyři Itali na jeho nalezení. Ovšem ani jedné ze stran se tento poklad nepodařilo v rozvalinách kláštera, který se nacházel na dně Labe, najit.
Když se stavům nepodařilo najít opatovický poklad (pátrali tedy i po jiných pokladech, jež se podle pověstí skrývají snad u každého zbořeného kláštera či hradu, ale marně), přistoupil generální sněm, který zasedal během července a srpna 1619 k usnesení, jenž zbavoval Ferdinanda II. českého trůnu a místo něj nabídli českou korunu Fridrichu Falckému, jenž byl vůdcem protestantské unie a zároveň zetěm anglického krále Jakuba I. Touto volbou doufali v získání financí a to především od Jakuba. Ale u něj, jelikož byl původem Skot, se projevila typická vlastnost obyvatel tohoto kraje, tedy ta, že schraňoval peníze jen pro svou potřebu a nebyl ochoten je vynaložit na podporu manžela své dcery Alžběty, natož na podporu protestantských stavů někde v Čechách, což pro něj bylo skoro jako Orient.
Císařská ofenziva proti českému povstání začala v létě 1620. Vojska obou stran se střetávala v menších šarvátkách v jižních a západních Čechách, ale i tak okolo Blaníku ani jedna ze skupin neprošla. V podvečer 8. listopadu 1620, kdy se na Bílé hoře sešikovalo vojsko českého krále Fridrich Falckého a to asi v počtu 21 tisíc mužů a na protější straně stály dvě armády a to Katolické ligy a císařská, v počtu 26-28 tisíc vojáků.
Roku 1620 pozorovali obyvatelé Louňovic pod Blaníkem neobvyklý jev. Starý, již uschlý, dub na hoře Blaník se zazelenal[8] (bohužel se nepodařilo zjistit, zda české vojsko spí ve Velkém nebo Malém Blaníku) a jinak skoro suchý potok, který tam pramenil se onen rok dal do pohybu a protékalo jím mnohem více vody než v minulých let. I ze samotné hory bylo slyšet zlověstné dunění.
V osudný den 8. listopadu kdy se kolem půl dvanácté[9] strhla bitva mezi císařsko-ligistickou armádou a armádou českého krále Fridricha Falckého.
V tu dobu u Poříčské brány se objevila velká skupina jezdců a dožadovala se vstupu do Prahy. Strážní již v tu dobu vylekaní situací na nedaleké Bílé hoře nečinili žádný nátlak a tyto vojáky pustili. [10] Toto vojsko bylo vedené svatým Václavem a vyjelo na pomoc českému národu, jelikož se domnívalo, že nadešel čas a národu je nejhůře. Vrchní velitel ovšem v Praze 17. století chvíli bloudil a nemohl najít kamenný most. Bylo to z toho důvodu, že Praha za jeho dob, tedy v 10. století vypadala zcela jinak.
Po hledání konečně dorazili na Karlův most, kde Václavův kůň zakopl o Bruncvíkův meč, jenž zde nechal při budování mostu zazdít císař Karel IV., jenž tento meč získal v době svého narození, kdy se z Vltavy vynořila zlatá kolébka kněžny Libuše, do níž byl Karel, tehdy ještě Václav uložen. Meč byl v ní.
Najít cestu na Bílou horu již nebylo těžké. Přes most utíkali královští vojáci. Ti když uviděli početné jízdní vojsko jenž mířil na stranu, kterou oni před chvíli ve spěchu opustili. Za vidinou vítězství a tudíž kořisti se přidali k Václavově vojsku, jenž získal pěchotu, kterou z časových důvodů nechal v Blaníku.[11]
Po příjezdu vojsk k Bílé hoře se již nebojovalo. Bělohorská stráň byla pokryta asi 5tisíci padlými. Svatý Václav zděšen touto situací a porážkou českého vojska, vytasil Bruncvíkův meč a vykřikl: „Všem nepřátelům země české hlavy dolů“. K jeho velkému zděšení ovšem padaly hlavy nejen na straně císařsko-ligistických vojsk, ale i na straně armády českých stavů. Důvodem bylo, že vojska obou stran nebyla složena z obyvatel Českých zemí, ale z najatých žoldnéřů různých národností. Jelikož z pověsti vyplývá, že za nepřátelé země české jsou považování všichni cizozemci, tudíž převážně Němci. Celkový úbytek obyvatelstva Českých zemí se rovnal skoro 50%.[12] Ale zůstává otázkou, jak meč poznal nepřátele. Tento problém nelze žádnými logickými úvahami vysvětlit.
Celá Evropa byla zděšená touto událostí a hlavně celkovou výši obětí, ale žádná země si netroufla na Čechy zaútočit. Svatý Václav se i se svou družinou sice stáhl do hory Blaník a čeká, až zase bude jeho zemi nejhůře.
Bílá hora tedy neznamenala národní tragedii, ale osvobození se od Habsburského tlaku vyvíjeným Ferdinandem II. Neděle 8. listopadu 1620 se stala symbolem počátku jednotného českého národního státu.
Použité zdroje:
Recenze knihy Petra Vorla Dějiny zemí Koruny české VII – in. http://www.knihovnice.cz/recenze/vorel-p-velke-dejiny-zemi-koruny-ceske-vii.html
http://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_na_B%C3%ADl%C3%A9_ho%C5%99e
http://cimrman.chytrak.cz/zobraz.php?co=scenar&id=2
MAŠOVÁ, Lucie: Bělohorský mýtus v historické próze 19. století a stereotypy s ním spojené, in: http://www.ucl.cas.cz/slk/data/2007/sbornik/11.pdf
VOREL, Petr: Velké dějiny zemí Koruny české VII., Praha 2005.
HORA-HOŘEJŠ, Petr: Toulky českou minulostí 3, Praha 1998.
JIRÁSEK, Alois: Staré pověsti české, Praha 1949.
[1] MAŠOVÁ, Lucie: Bělohorský mýtus v historické próze 19. století a stereotypy s ním spojené, in: http://www.ucl.cas.cz/slk/data/2007/sbornik/11.pdf
[2] http://cimrman.chytrak.cz/zobraz.php?co=scenar&id=2
[3] http://cimrman.chytrak.cz/zobraz.php?co=scenar&id=2
[4] JIRÁSEK, Alois: Staré pověsti české, Praha 1949, s. 321-322.
[5] HORA-HOŘEJŠ, Petr: Toulky českou minulostí 3, Praha 1998, s. 154.
[6] VOREL, Petr: Velké dějiny zemí Koruny české VII., Praha 2005, s. 532-3.
[7] HORA-HOŘEJŠ, Petr: Toulky českou minulostí 3, Praha 1998, s. 160.
[8] Lze to přičíst zásahu sv. Václava, jenž byl velitelem blanického vojska, jenž se již jako člověk zběhlý v zemědělství, nemohl dívat na uschlý dub
[9] http://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_na_B%C3%ADl%C3%A9_ho%C5%99e
[10] Podle svědectví louňovických občanů brzy ráno, jež zaznamenal místní farář to farní kroniky, která se bohužel nezachovala a svědectví je tudíž známo jen z místní lidové slovesnosti, vyjelo z hory Blaník vojsko historicky krojovaných jezdců a zamířilo směrem na Vlašim.
[11] Bylo to z toho důvodu, že samotná pěchota by musela vyjít den předem, aby dorazila do Prahy včas. Průměrná rychlost lidské chůze je okolo 5km/h a to máme na mysli, když člověk nemá žádnou zátěž. Tudíž ozbrojené vojsko by se pohybovalo menší rychlostí a vzdálenost Blaník-Praha je cca 80km. Zatímco rychlost koně ve cvalu je cca 30km/h bez zátěže. Z důvodu ozbrojeného jezdce v sedle se tato rychlost pravděpodobně sníží na 20km/h . Můžeme tedy předpokládat, že blanickému vojsku musela trvat cesta do Prahy nejméně 4 hodiny.
[12] Pro zajímavost, odhadnuté národnostní složení zemí Koruny české: 52% Češi, 28% Němci, 15% Poláci, 5% Lužičtí Srbové (dominantní národnost obou Lužic). – in: http://www.knihovnice.cz/recenze/vorel-p-velke-dejiny-zemi-koruny-ceske-vii.html
2024 ©