V celku jednoduchá otázka. Někdo by mohl namítat, co nás středoevropany může spojovat s antikou? Nemyslím si, že by existovala jednoduchá odpověď. Je to až příliš složitý vztah. Nikdy jsme neměli natolik společné hranice s žádnou antickou říší , aby taková hranice mohla zajistit takové spojení s antickou kulturou, tradicí, jazykem, jídlem či divadlem apod. a ovlivnit tak život na několik staletí dopředu. Odděleni Alpami jsme zůstali tak nějak pozadu za vývojem evropských civilizací. Avšak světlé momenty v dějinách našeho státu (sv. Václav, sv. Vojtěch, Břetislav, Přemysl Otakar II., Karel IV., husité, národní obrození, legionáři, zahraniční odboj, Charta 77 atd.) nás nečiní outsidery Evropy.
Předtím než zodpovíme tuto otázku, je nutné se zeptat: byli jsme jako obyvatelé tohoto státu vystaveni přímému vlivu antiky? Tvrdím jednoznačně, že nebyli. Všechno byl cizojazyčný import. My, jako Slované, jsme šli vlastní cestou, která tu a tam byla narušena vpádem cizích vojsk, agresivní politikou sousedního státu či ekonomickou nevyspělostí a zaostáváním za zbytkem Evropy. Měli jsme řadu možností ovládnout Evropu (resp. minimálně její střední část), měli jsme řadu významných osobností, měli jsme řadu konfliktů (jak uvnitř státu mezi sebou, tak i vně) a také jsme měli řadu importů. Dějiny našeho státu chápu jako konflikt slovanského demokratismu a germánského feudalismu.
A tedy, co přesně myslím slovem import? Tento termín zcela vystihuje politiku, která se snaží vnést do poklidných českých luhů a hájů symboly, jenž se zrovna zmítají Evropou (ať už pozitivně či negativně) a k nám se dostanou s jistým časovým posunem díky lidem, kteří si myslí, že současný trend Evropy by se měl promítnout i do našich životů. Myslí si, že to, co se děje v Evropě, bude dobré i pro nás. Češi (a do určité míry i Slováci) byli z velké míry ovlivněni především německou kulturou, jazykem a v neposlední řadě také tradicemi (převedenými do české-slovenské podoby). Silný vliv německé menšiny nebyl dán jen německou kolonizací 13. století, která si tak vytvořila základ svých nacionalistických požadavků a snah, ale především jazykem. Pro dvě různá společenství je důležité, které z nich má dominantní postavení ve věci lingvistiky. A jelikož jsme měli německé právo, německé školy, německé zákony, je pro nás nemožné, abychom byli přímo ovlivněni antickou kulturou. Němectví se tak stalo naším denním chlebem, naším chlebodárcem.
Jistě, že se po těchto slovech nabízí kritika - co dvůr Karla IV., renesance, znovuobjevené řecké texty, divadlo, jazyk atd.? My si musíme uvědomit, že to, co považujeme za vliv či spojení s antickou kulturou či tradicí je jednoznačný import. My jsme s antikou nikdy nebyli nijak v kontaktu. Vše, co dnes považujeme za spojení antiky a českých zemích, je pouhým importem osobností, ať už vlivem státního zřízení, cestopisů, lingvistů, mecenášů atd.
Já zde neodsuzuji klady jaké přinesla renesance. Chci zde pouze zdůraznit, že vše, co bychom mohli spojovat s antikou, je čistý přenos informací v rámci Evropy - ze západu na východ či z jihu na sever. A tak to je. A je to zcela logické. Když se podíváme na mapu Evropy a zakreslíme si nejdůležitější obchodní trasy, tak zjistíme, že české země (obklopené pohořím) se nacházely mimo tyto hlavní stezky. A tudíž z toho plyne onen opožděný přenos informací. Kdybychom byli Francouzi či ještě lépe Italové (měli dostatek obchodních tras, přístup k moři apod.), ovládali bychom několik staletí chod Evropy. Takže se domnívám, že bychom byli zcela jistě lépe vybaveni antickou tradicí a kulturou, resp. dříve bychom ji objevili, tzn. že by se pro nás nestala importem, ale praktickým životním stylem. Jenomže historie není „kdybychologie“, ale seriózní věda (či umění jak o ní někteří tvrdí), tak musíme brát naše národní dějiny v podobě v jaké jsou. A tedy uznat status quo v záležitostech spojení s antikou.
Domnívám se, že ač jsme byli v temné době pobělohorské zatlačeni ke zdi s projevy národní hrdosti a patriotismu, nemůžeme o sobě tvrdit, že nás cokoliv spojuje s antikou. My, Češi, kacířští rebelové Evropy. Nám, kterým cestu národního sebevědomí musel ukázat Němec Dobrovský, nemůžeme říci, že jsme ovlivněni něčím tak středomořsky vzdáleným. Ano, stavíme megalomanské stavby, necháváme shořet divadla, abychom si postavili ještě lepší a mohutnější. Naše vlastenectví v obraně národa je však protichůdné s vlastenectvím Sparťanů. Místo toho, abychom bojovali, tak se vzdáváme, abychom později mohli otevřeně diskutovat, či to byla chyba, či nikoliv. Řekové a Římané, to byly silné národy. Každý vynikal v něčem jiném. Řekové duchem a Římané tělem. Češi jsou národem slabým se slabými vůdci, avšak se silnými jedinci. Ale zde genialita jednotlivců nestačí. Můžeme stavět sloupořadí kolik chceme, doplňovat český jazyk o nádherné řecké výrazy, které už zdomácněly, ale to je vše, čím můžeme prokázat svoje spojení s antikou.
Někdo by mohl tvrdit, že žijeme v demokratické společnosti. Máme podobné státní zřízení jako měli Řekové či Římané, studujeme filozofii, zabýváme se teoriemi různých věd, které nám přinesl antický svět. No ano, já to nepopírám. Jenom si musíme uvědomit, že to, co přisuzujeme antice, je pořád import, o kterém jsem hovořila výše. My se tak chováme pouze proto, že před námi vyspělejší státy zkonstatovaly, že demokracie, republika, volební právo atd. jsou ty nejlepší prostředky řízení státu a vztahu mezi občany. A zatím nikdo nepřišel s ničím lepším či dokonalejším. Jsme odkázáni na to, co nám zde antické národy zanechaly. Ony byly v tom nejlepším postavení, mohli si vše vyzkoušet přímo v praxi, bez předsudků a klamů. V blízké minulosti se někteří pokoušeli o despocie, diktátorství, oligarchie atd., ale zaznamenaly nepříliš kladný ohlas. Společnost tyto snahy zavrhla, i když v Evropě jí to trvalo hodně dlouho. Ale zase to nebyly výmysly současníků, přejali je z dob antiky. Takže je zde další otázka: je to spojení s antikou nebo její import? Jsem toho názoru, že jednoznačný import. My nemůžeme hovořit o trvalém spojení s antikou. Raný středověk zaznamenal propad v evropském myšlení národů. Stali jsme se barbary ve vlastním světě. Takový průměrný negramotný rolník ze středověku neměl ani potuchy, že tam kdesi za horami byla nějaká vyspělá civilizace. Měl úplně jiné starosti…
K přejímaní antických zvyklostí a vzorů docházelo až později.V době, kdy se znovu Evropa jako mocnost začínala probouzet. Kdy Evropané dokázali zkrotit neevropské národy. Ale to už nemluvím o českých zemích. Ty, jak jsem řekla, byly trochu vně evropských událostí. Evropa v té době objevuje něco, co znala pouze z vyprávění svých starších a moudřejších. Co tím chci říci: jde o odkaz, o nic jiného. Evropa našla odkaz antické kultury, našla své ideje, rétoriku jedinců, vznešenost dvorů, ale i krvavé zápasy o přežití.
Z výše napsaného vyplývá, že v Evropě existují národy (státy), které antickou tradici přejaly jako odkaz sobě vlastní. A naopak jsou zde národy (státy), kterým byl antický svět importován a tak říkajíc, ušit na míru. Samozřejmě může docházet k záměně pojmu odkaz a import. Nejsou to slova konformní pro každý jednotlivý stát, neboť ne pro všechny to byl odkaz či naopak import, protože docházelo k přecházení od odkazu k importu a naopak.
Ale abych závěrem odpověděla na otázku, která jest zároveň tématem této práce. Na spojení s antikou se musíme podívat z několika vrstev. Primárně nás s antikou nepojí zdaleka nic. Jako Češi jsme byli vždy odkázáni sami na sebe (resp. v lepším případě na ty dominantnější). Sekundárně jsme importovali pomocí několika osob antické tradice, kulturu a udělali si z ní vlastní. A terciálně vnímáme antickou kulturu a tradice jako odkaz našich civilizovanějších předků. Takže co nás pojí s antikou? Všechno a nic.
Michaela Matoušová