Na základě knihy „Egyptský člověk a jeho svět“ od Sergia Donadoniho, kterou jsem přečetla, jsem se rozhodla tuto esej napsat podobným způsobem. Jeho kniha ukazuje hierarchickou strukturu tehdejší egyptské společnosti – na nejnižším stupni společenského žebříčku se nacházel rolník, nad ním stál řemeslník, výše písař, úředník, kněz, voják. Zvláštní skupinu tvořili otroci, cizinci, dále mrtví, ženy a nejvýše stojící farao. A i já bych ve své práci chtěla poukázat na to, že i dnešní společnost, která nese označení moderní, je podobným způsobem odstupňována. Chtěla bych se tedy zabývat některými stupni dnešní společnosti, a to národnostními menšinami, pracovníky v zemědělství, dále bych se snažila říci, kdo stojí v naší společnosti na vrcholu – jestli to jsou hlavy států nebo nadpřirozená síla ve formě Boha a nakonec a nakonec postavením žen ve společnosti – jestli se i ony dnes těší takové pozornosti jako kdysi v Egyptě. A jak samotný název práce napovídá, nebudou zde chybět zmínky o zemědělském kalendáři, o pyramidách, egyptském lékařství, dále o literatuře a v neposlední řadě o rozvoji matematiky, geometrie a astronomie – v tom všem vidím přínos starověkého Egypta dnešním civilizacím.
Zemědělství – v Egyptě bylo základem hospodářství. A kdo stál na počátku všech pamětihodností, které se nám do dnešní doby zachovaly? Byl to rolník, i když jeho práce byla v tehdejší době často nedoceňována. Rolník stál na nejnižším stupni společenského žebříčku. O jeho společenské třídě nemáme mnoho zpráv, protože rolník byl negramotný. Celý svůj život rolník věnoval půdě, kterou obdělával. Velmi důležité byly pro rolníka každoroční nilské záplavy. Od raně dynastického období pořizovali záznamy o výši hladiny, neboť nízký stav vody znamenal neúrodu. Nutnost sledovat přírodní koloběh vedla k vytvoření přesného kalendáře – rok se dělil na 12 měsíců po 30 dnech, k nimž přistupovalo 5 dodatečných dní, zasvěcených bohům. Egyptský kalendář byl jeden z prvních solárních kalendářů. Poté ho převzali Římané, vylepšili ho a používá se do dnešní doby jako juliánský kalendář.
Co znamená v dnešním světě plném techniky slovo „zemědělství“? Myslím, že je to pojem poddružný, který už zde nemá místo. Lidí, kteří v tomto oboru pracují, pořád ubývá. Čím je to dáno? Nedoceněností, malým množstvím peněz. A stejně jako kdysi Egypťané, tak se i dnešní člověk musí spoléhat svým způsobem na přírodu – jak moc by mělo pršet, jak moc by mělo být sucho, aby to bylo příznivé pro výnosy. Co se dále nezměnilo, byl zemědělský rok. Obdělávání polí bylo a je ustavičné. Po zasetí nastává období zrání – země vysychá a je třeba půdu zavlažovat. To vyžaduje budování kanálů, nádrží s vodou. Když obilí dozrává, můžou se objevit jiné nečekané starosti spojené s krupobitím, v případě Egypta s návalem kobylek. Poté přichází žně – nejnamáhavější období. Klasy se v Egyptě uřezávaly ručně, v dnešní době už na to existují stroje. Kolik času muselo uběhnout, než člověk přišel na to, jak
si těžkou práci zjednodušit. Možná na to v Egyptě nepomýšleli, ale heslem dnešního člověka
je podle mě : „Čím jednodušší a méně pracnější, tím lepší.“
Egypt byl vůči cizincům značně uzavřen. Považoval se za střed světa, kde je vše dokonale uspořádané. Ostatní země tuto uspořádanost postrádaly. Proti cizincům lze nalézt na různých soškách a nádobách proklínací texty. Egypt ale i cizí země objevoval a popisoval – v duchu toho, aby obohatily egyptské chrámy a sklady. Cizinci, kteří se nakonec v Egyptě usídlili, byli nejčastěji tělesnými strážci krále nebo vojáky. Uchovávali si své národní zvyky, k rozlišovacím znakům patřil např. způsob přípravy jídla nebo odívání. Cizinci mohli nalézt společenské zařazení se vstupem do armády.
A jak je tomu dnes? Cizinci – buď to jsou lidé, kteří naši zemi navštíví jen za účelem poznat naše památky, kulturu, a nebo to jsou lidé, kteří u nás zůstanou – tvoří tedy národnostní menšiny daného státu. Menšiny byly podle mého názoru vždycky trnem v oku té „většinové“ společnosti – je to dáno odlišnými zvyky, jinou kulturou, mentalitou. Ale proč tomu tak je? Proč se lidé v dnešní době k menšinám chovají až nenávistně? Proč to třeba za druhé světové války vyústilo až v podobu „vyšších“ a „nižších“ ras? To jsou otázky, nad kterými lidé vůbec neuvažují, a proto se jen situace dále zhoršuje. Že by to byla další podobnost, i když ne v takové krajní podobě se starým Egyptem?
Teď se od cizinců přesunu až na vrchol egyptské společenské pyramidy. Na tomto vrcholu stál faraon. Ve vztahu k lidem vystupoval jako bůh. Jedině on měl dovoleno stavět , obnovovat či rozšiřovat kultovní stavby. Jeho postava hrála důležitou roli jak v náboženství, tak i v umění a dějinách starověkého Egypta – dělení egyptských dějin bylo založeno na vládnoucích dynastiích. Absolutní moc panovníka a jeho bohatství došly výrazu ve stavbě mohutných hrobek – pyramid, které obdivují lidé na celém světě. Nechci popisovat, který panovník měl jakou pyramidu, ale spíše se zaměřím na to, k čemu pyramidy ve své době sloužily – proč byly vůbec postaveny. Pyramidy sloužily především pohřebním účelům. Pyramidy není možné chápat jako osaměle stojící monumenty, jak víme byl to složitý komplex, který zahrnoval údolní chrám, ohradní zeď, vzestupnou cestu.Existují ale různé názory na to, proč byly pyramidy postaveny a k čemu sloužily – tak např. že pyramidy mají podobný původ a účel jako menhiry a megalitické stavby nebo že byly z duchovního hlediska jakýmsi zdrojem síly a energie. Ať je tomu tak či onak, dodnes pyramidy udivují lidi svou originalitou a mohutností, není tedy divu, že se řadily mezi sedm divů světa.
S tímto určitě souvisí rozvoj matematiky, geometrie, dále také astronomie. Pramenů k poznání matematiky sice není mnoho, ale existují. Jsou to především dva matematické papyry, Moskevský a Londýnský. Oba obsahují sbírky praktických příkladů, matematických i geometrických. Víme, že Egypťané uměli sčítat, odčítat, dělit i násobit. Užívali také zlomků, i když je psali jinak než my. O egyptské astronomii se toho mnoho nezachovalo. O soustavném pozorování hvězdného nebe a o důsledcích, které z pozorování Egypťané vyvozovali, jsme informováni prostřednictvím kalendáře.
Kdo dnes řídí zemi? Může to být prezident, král či královna, diktátor. Ať už tuto moc získal jakkoli, jejich úkolem je „řídit“ chod státu. Oproti Egyptu odpadlo zbožštění jejich postavy, tito lidé se snaží co nejvíce přiblížit ostatním lidem, aby získali jejich důvěru (někdy za tím stojí čistě politické důvody). Ale nestojí nad nimi ještě někdo vyšší – Bůh? Nedávno jsem viděla dokument o hinduismu – toto náboženství je vyznáváno v Indii, která je republikou v čele s prezidentem. I přes to mi připadalo, že lidé tam jsou úplně zfanatizovaní tímto náboženstvím a prezident u nich nehraje žádnou roli.
Další část mé eseje bych věnovala postavení žen nejdříve ve starověkém Egyptě a poté dnes. Ženy byly na vyobrazeních znázorňovány jako plnohodnotné osoby, které se podílely na životě svých mužů jak na tomto, tak i na onom světě. V žádném období si nemusely zahalovat tělo. Dále výběr manžela či manželky ovlivňovali sice rodiče, ale brali ohled i na náklonnost dětí – láska byla předpokladem manželství. Svatby byly čistě soukromou záležitostí. Muž žádal o ruku své vyvolené jejího otce, se kterým také uzavíral manželskou smlouvu. Asi od 6. stol. př. n. l. smlouvu uzavírali partneři mezi sebou. Žena se tak stala rovnoprávnou smluvní partnerkou svého muže. Tyto smlouvy upravovaly životní poměry ženy a dětí. Obvyklou formou manželství bylo manželství patrilokální – žena se přestěhovala z otcovského domu do manželova. Manželství se většinou uzavírala v rámci jedné společenské vrstvy, sňatky mezi sourozenci jsou ojedinělé. Pravidlem manželství byla monogamie, mnohoženství bylo přípustné jen v některých dobách a zejména v zámožných vrstvách. Smyslem manželství bylo potomstvo. Syn měl po otci přebrat úřad, se sourozenci se starat o nemocné rodiče, zajistit pohřeb a zádušní kult.
Z toho, co jsem si o postavení žen přečetla, vidím mnohé podobnosti (ale i rozdíly) s životem dnešním muslimských žen. Nemusely totiž čelit takovému společenskému nátlaku. Ženy musí chodit zahalené, manžele jim většinou vybírá otec. Ten za ně uzavírá i manželskou smlouvu. Ženy si nedovolí otci odporovat – zakazuje to zvykové právo a většinou se bojí, protože jakýkoli odpor znamená tělesný trest.
Egyptské lékařství mělo v tehdejší době skvělou pověst. Zachovala se řada lékařských papyrů, které o tomto oboru dávají dobrý přehled. Tzv. Smithův papyrus, který je jakousi učebnicí chirurgie a ranhojičství, obsahuje množství konkrétních návodů, jak léčit zlomeniny a rány. Nejdřív je uveden název zranění, pak způsob vyšetření, diagnóza a její výsledek a postup léčby.
Dále se nemůžeme zapomenout zmínit o egyptské literatuře, která se nám zachovala - např. Texty pyramid, Texty rakví, Knihy mrtvých. Z této velké sbírky bych vyčlenila „knihy moudrých rad do života“ od Ptahhotepa nebo od Amenemopa. Naučení Amenemopovo mělo totiž vliv na autora biblické Knihy přísloví.
Egyptská kultura bude vždy působit daleko tajemněji než jiné kultury starověku. Podíl na tom má jednak kolosální měřítko soch a staveb, zejména pyramid, jednak záhadné písmo a konečně i to, že chyběla přímá vazba, jaká spojovala náš evropský středověk s řeckým a římským starověkem. Tajemství ale vždy přitahuje, a proto jsme o Egypt nikdy neztratili zájem. Egypt předal dalším civilizacím velké množství vědomostí, záleží jen na nás, jak je využijeme a dále zdokonalíme.
Eva Pohludková
2024 ©