Kdokoliv prošel v posledních letech alespoň základním kurzem paleografie, musel se podivit nad stářím základní literatury k tomuto tématu. Doporučována byla především příručka legendárního Gustava Friedricha z konce 19. století, popřípadě také práce bratislavského profesora Alexandra Húščavy z r. 1951, či o deset let mladší skripta Jindřicha Šebánka. Na novou základní literaturu, jíž kniha Hany Pátkové bezesporu je, jsme tedy čekali téměř půl století. Publikaci vydalo na sklonku loňského roku českobudějovické nakladatelství Veduta, jehož předchozí vydavatelské počiny s historickou tématikou byly úspěšné a tato instituce bude zřejmě v podobné činnosti pokračovat.

Autorka – docentka na Katedře pomocných věd historických a archivního studia FF UK – je ve středověké (především pozdně středověké) paleografii odbornicí na slovo vzatou, o čemž svědčí i její publikační činnost. V ní se zaměřuje mimo jiné na písmo českých městských knih z 15. století, které velmi pečlivě rozebírá (viz Alba pozdně středověkého písma v Čechách – vydáváno od r. 2001, zatím 7 svazků). Taktéž v loňském roce pak s Jurajem Šedivým a dalšími středoevropskými autory vydala přehledný slovníček Vocabularium parvum scripturae Latinae. Její zahraniční kontakty a dobrá znalost cizojazyčné literatury – starší i nejnovější – se na kvalitě recenzované publikace velmi silně projevují.

Ačkoliv má kniha v titulu název „česká“, nezabývá se samozřejmě pouze domácím prostředím, ale má logicky poněkud širší záběr. Autorka se nejprve věnuje teoretičtější problematice postavení paleografie v rámci pomocných věd historických. Velmi cenný je přehled dějin vývoje oboru od Jeana Mabillona až po současnost. Podrobněji zde samozřejmě hodnotí paleografii v českých zemích. Další kapitoly jsou poněkud kratší, ale jejich obsah je velmi zajímavý. Týká se terminologie užívané při popisu písma (těchto několik stran je pro pochopení dalších částí knihy naprosto nezbytné), problémů při identifikaci písařů, způsobu držení pera či středověké výuce psaní. Nemůže ovšem chybět ani pasáž věnovaná psacím látkám a náčiní. Stěžejní kapitola se zabývá vývojem písma ve starověku a středověku. Antické období a národní písma jsou vylíčena pouze stručně a orientačně, hlavní důraz je kladem na karolinskou minuskulu a gotická písma, a to samozřejmě především s detailními rozbory vývoje těchto písem v českých zemích. Krátce je zmíněno i počáteční pronikání humanistického písma do naší oblasti a také paleografický rozbor českých prvotisků. Závěr textové části knihy autorka věnuje psaní číslic, ligatur, různých zkratek, kryptografii a základnímu přehledu typů středověkých knih. Téměř 80 stran pak tvoří velmi důležité obrazové přílohy. Po seznamu zkratek a rejstříku autorů následuje bezmála dvacetistránkové německé resumé.

Koncepci celé knihy bych hodnotil velmi dobře. Nejedná se o pouhé vylíčení vývoje písem, ale celý vědní obor je představen v daleko širších souvislostech. Ačkoliv všechny kapitoly – mimo stěžejní, která se věnuje samotnému vývoji písma – jsou spíše úvody do dané problematiky a neřeší nic v detailní či příliš konkrétní rovině, lze i tento postup ocenit, neboť i takovýto úvod, s patřičnými odkazy na literaturu, může být sám o sobě velmi inspirativní. Ukázková je zejména kapitola o terminologii užívané při charakteristice písma. Autorka se při popisu různých tvarů písmen či zkracovacích znamének neuchýlila ke zdlouhavému a často obtížně srozumitelnému slovnímu popisu, ale použila jednoduché a na první pohled pochopitelné grafické ukázky. Škodou v tomto směru zůstává, že u některých pojmů (např. foliace, paginace, oddělování textu, zdobení písma, kulaté s) obrázky – zřejmě tiskovou chybou – scházejí. V tomto směru trpí kniha újmu tím, že se autorka podobného stylu nepřidržela při výkladu o číslicích, ligaturách a zkratkách. Je sice pravda, že některé zkratky uvádí právě v terminologické kapitole a některé zase formou přesných výřezů z dobových pramenů (což je pro autorčiny práce velmi typický postup – viz zmíněná Alba pozdně středověkého písma) v části věnované zkratkám, mám však dojem, že publikované ukázky jsou nedostatečné, neboť právě v těchto případech by byl velký počet podobných ukázek velmi vhodný.

Stěžejní kapitola o vývoji písem by se dala rozdělit na dvě části. V podkapitolách o antických a národních písmech a o karolinské minuskule a gotických písmech v celoevropských souvislostech je text poměrně stručný. Autorka se nepouští do zásadnějších rozborů, uvádí pouze hlavní znaky a střediska vývoje písma. Nečiní tak však mechanickým přepisem starších českých autorů, ale reflektuje novou literaturu, jíž hojně cituje. Neváhá uvést místy čtenáře i do badatelských sporů, které řeší v prospěch uznávanější teorie, a to bez uvedení vlastních názorů. V tomto bodě mám především dojem, že autorka se nechce pouštět do prostoru, kam nesměřuje její badatelský zájem a bez detailnějších znalostí vyslovovat své soudy. Tak naopak velmi často činí v oné druhé části (která se však v pořadí podkapitol s tou první prolíná), věnující se českému prostředí. Zde sice také často vychází z literatury, ale na základě vlastního studia pramenů neváhá vyslovit jasné názory, v nichž často odmítá starší tvrzení. Především zde se ukazuje autorčina dobrá znalost domácích pramenů (diplomatického i kodikologického rázu), které prostudovala nejen ke „svému“ pozdnímu středověku, ale rovněž ke starším obdobím. Právě v této části vidím – vedle seznámení české veřejnosti s novou paleografickou literaturou – největší přínos celé knihy, která rozhodně nemůže být napadnuta jako pouhé kompilační dílo. Text není omezen pouze na rozbor tvarů písma, ale velmi často přechází do širších kulturně-historických souvislostí, což je jistě přínosné, zároveň jsou tím jednotlivé podkapitoly oživeny, čímž je jejich čtení daleko jednodušší a srozumitelnější. V tomto směru se neubráním srovnání s jistou těžkopádností a horší pochopitelností textu Vademeca pomocných věd historických.

Samostatnou pozornost si zaslouží rozsáhlé obrazové přílohy. Jednotlivé ukázky se skládají z několika částí. Jedná se o název pramene a jeho citaci. Nejdůležitější část pak tvoří velmi kvalitně reprodukovaná fotografie části kodexu, listiny či úřední knihy. Pod ní je zobrazený text transliterován, při čemž pěkně vyniknou zkratky. Na závěr je každá ukázka okomentována – určen je především přesný typ písma, provenience dokumentu, zvláštnosti psaní některých liter, případné porovnání s dalšími ukázkami atd. Přílohy jsou rozděleny na pět částí. V první jsou ukázky českého knižního písma ve sledovaném období, druhá část se věnuje pouze kodexům z knihovny kláštera Teplá, ve třetí části se můžeme seznámit s proměnami listinného písma v českých zemích, ve čtvrté části nalezneme ukázky z různých českých městských knih a pátá část příloh přibližuje čtenáři antická a národní písma. Jedná se o velmi reprezentativní výběr, ale příloze chybí jakýkoliv textový úvod, kde by byl odůvodněn tento výběr a jeho řazení. Spíše nadbytečné mi připadá samostatná část, věnující se tepelským kodexům, kterým v textu příliš samostatného prostoru vymezeno není. Jedná se ovšem o velmi pěkné ukázky a lze to považovat za marginálii. Poněkud kritičtěji bych zhodnotil, že jednotlivé ukázky nejsou v přílohách očíslovány. Pak by se totiž dalo v textu
na přílohu lehce odkázat, např. při popisování tvarů nějakého písma. Takto je čtenář odsouzen ke zdlouhavému dohledávání a příloha pak působí jako samostatný, s textem samotným příliš nesouvisející oddíl knihy. V tomto směru bych rovněž autorce vytknul, že do ukázek v páté příloze nezařadila mladší písma, např. ukázky karolinské minuskuly či gotického písma
ze západní Evropy. Právě přílohy však posunují celou publikaci z pouze teoretické roviny
i do oblasti praktické – čtenář si může udělat konkrétní představu o typu písma a přílohy mohou být zároveň využity pro výuku čtení starých písem.

Poněkud netradičně je v tzv. rejstříku citovaných autorů shrnuta použitá literatura. Klasický rejstřík naopak kniha postrádá. V textu samotném jsou poznámky uváděny přehledně pod čarou, což je – podle mého soudu – čtenářsky velmi vděčné, neboť autorka neváhá užívat poznámkového aparátu rovněž k vysvětlování některých pojmů i rozvádění
v textu uvedených myšlenek. Obsáhlé německé resumé se logicky věnuje pouze české problematice a mám dojem, že do takovéto publikace nutně patří. Vyzdvihnout též musím velkou přehlednost celé knihy, její velmi logické a do hloubky jdoucí členění, umožňující snadné dohledání jednotlivých záležitostí.

Také z grafického hlediska působí kniha velmi dobře. Nalézt však můžeme drobné nesrovnalosti ve velikosti písmen, kdy se zvláště v závorkách objeví oproti zbytku textu větší písmena (str. 101, 132). Závažnější je ale jiný problém, který se táhne jako červená niť celou knihou. Jedná se o hodnocení tvaru různých písmen, přičemž litery, které jsou takto charakterizovány, nejsou v textu graficky označeny, což může působit některé těžkosti při chápání textu. Např. věta „Z minuskuly postupně mizí cc a a ligatura nt,...“ (str. 88) by mohla vypadat lépe ve formě: „Z minuskuly postupně mizí cc a a ligatura nt,...“. A to zde ještě vůbec není vyřešen obraz písmene a ve tvaru, připomínajícím dvě za sebou postavená písmena c, což by snad mohlo být řešeno formou jakéhosi vloženého obrázku. To je však poněkud těžší záležitost, ale vyznačení oněch popisovaných písmen kursivou (či jinou grafickou formou) by přehlednosti textu jistě prospělo. Pokud ovšem čteme knihu opravdu se zájmem a pamatujeme si, co nám autorka předkládá v terminologické části, není tento grafický nedostatek něčím nepřekonatelným.

Publikace Hany Pátkové je významná hned v několika směrech. Velmi pravděpodobně se z ní stane základní příručka pro výuku paleografie (to by mohlo být zkomplikováno pouze nízkým nákladem – pouhých 800 výtisků!). Toto své základní poslání však recenzované dílo překonává hned v několika směrech. Ať už se jedná o shrnutí českého středověkého paleografického bádání (dosavadní články byly roztříštěny po různých specializovaných periodicích), o upozornění na cennou zahraniční literaturu či o inspiraci pro další bádání. Ocenit lze také terminologické shrnutí. Práce je však také zajímavým příspěvkem
ke kulturním dějinám i českému středověkému bádání vůbec.

Martin Barus