Cílem této seminární práce je představit čtenářům problematiku snahy českých králů k vytvoření trvalejší česko-polské unie. Myšlenka Václava II. o spojení těchto dvou slovanských zemí byla dobrá, bohužel prostředky, které byly k tomu použity, nebyly zrovna nejlepší. I jeho nástupce na českém trůně, jeho syn Václav III., neudělal mnoho, aby polské země více připoutal k českému království, ba naopak podnikl takové kroky, v době své krátké vlády, které byly nepřijatelné pro polskou politiku.
Prakticky mezi léty 1306-1320 nebyla snaha českých panovníků k většímu zásahu do polské vnitrostátní politiky. Teprve až korunovace Vladislava Lokýtka vyvolala u Jana Lucemburského určitou reakci, která nebyla však brána v úvahu. Také král Jan zaměřil svou pozornost na blízké polské země, které dřív nebo později donutil větším i menším nátlakem k lennímu slibu. Je ale nutno dodat, že byla ve 14. stol. i taková knížata, která se vzdala dobrovolně svého postavení. Pokusím se zde proto přiblížit důvody, které vedly slezská knížata k lennímu slibu českému králi. Je nutno také dodat, že vztah mezi Slezskem a ostatní části polského království nebyl jednoduchý, protože polští feudálové se nijak nezajímali o Slezsko a ani v něm neviděli žádné možnosti do budoucna. Proto odvracení zájmů slezských knížat o polské záležitosti (ne všichni!!!) a sblížení s českým prostředím byl celkem logický krok, který se dal očekávat.
Osobní jména králů a knížat uvádím dle údajů z publikace Velké dějiny zemí Koruny české (svazku III. a IV.a) autorů Vaníčka a Bobkové (viz literatura).
2. České dědictví polského trůnu
Polské království na konci 13. stol. bylo roztříštěno na několik desítek knížecích údělů a knížata se zmítala v neustálém boji o moc. Pro Přemyslovce nebyla polská otázka prvořadá, ale pražský dvůr ji věnoval stálou pozornost. Už v době vlády Václava I. (1230-1253) a následně jeho syna, byly navázány se Slezskem užší politické i kulturní kontakty. Snažili se mít s tímto územím a také s Krakovem přátelské vztahy a prosazovat zde český vliv. Teprve až Václav II. (1283-1305) začal důsledneji zasahovat do poměrů v piastovských zemích. Roku 1288 umírá polský kníže Lešek Černý a již v lednu r.1289 navštívil Prahu v doprovodu Mikuláše Opavského Kazimír Bytomský, který nabízel Václavovi polskou korunu. Od této doby můžeme vidět trvalý zájem Václava o zisk polské koruny. Od roku 1289 dochází k rozšíření lenní svrchovanosti nad hornoslezskými knížaty (Opolí, Těšínsko, Bytomsko). Dva roky později s pomocí Měška Těšínského a Bolka Opolského dobývá český král Krakov a stáva se jeho pánem. Další cesta Václava v Polsku směřuje do Hnězdna, kde ho roku 1300 korunuje arcibiskup Jakub Świnka polským králem. Po korunovaci ovládá poměrně rozsáhlé teritorium vyjma území dolnoslezských knížat, držav německých rytířů a Mazovska. I když byl polským králem, tak většinu času trávil v Praze a vládu v Polsku svěřil svým hejtmanům. Ti vládli tvrdou rukou a jakoukoliv opozici proti Václavovi trestali velice přísně. A proto nebyl Václav jako polský král nijak populární, a také vnitrostátní polská politika odmítala českou lenní svrchovanost nad slezskými knížaty. Po náhle smrti Václava II. roku 1305 se jeho nástupcem stává jeho šestnáctiletý syn Václav III. (1305-1306). Ten podobně jako otec vládl pomocí vojenské síly a plnomocných hejtmanů a také se o polské poměry příliš nezajímal. 4. srpna roku 1306 byl mladý Václav cestou do Polska v Olomouci zavražděn. Ale v době krátké vlády stihl upustit od sňatku s dcerou Ondřeje III. Alžbětou a vzít si Violu Těšínskou, ale také způsobil, že Východní Pomořany připadly braniborským markrabím za pomoc proti Vladislavu Lokýtkovi (1306-1333).
Následně v polských zemích přejímá vládu Vladislav Lokýtek. Do roku 1319 se vedou v Polsku vnitřní boje a roku 1320 je Vladislav Lokýtek korunován polským králem a tím končí období rozdrobnění Polska, ale oficiálně se čeští králové nezříkají svých nároků na polský trůn.
3. Lenní přísahy slezských knížat
V Čechách po smrti Václava III. vymírá rod Přemyslovců po meči. Léta 1306-1310 jsou dobou, ve které vládli Rudolf Habsburský (zemřel roku 1307) a Jindřich Korutanský, který nebyl natolik dobrým vládcem (neuměl jednat s českými pány, unikali mu mnohé zvláštnosti českého prostředí a stále víc se spoléhal na městský patriciát). Roku 1310 nastupuje na trůn, syn římskoněmeckého císaře Jindřicha VII. Lucemburského, mladý čtrnáctiletý Jan a žení se o čtyři roky starší Eliškou dcerou Václava II. Tím byla zachována kontinuita Přemyslovského rodu.
„Mladý Lucemburk totiž nastoupil na český trůn nejen jako český král, ale dědictvím po Václavu II. a Václavu III. i s titulem krále polského.“ Ale nikdy neuskutečnil Jan nic, coby jeho postavení v Polsku změnilo, ba naopak nezasahoval výrazně do politické situace v Polsku a vládu přenechal Vladislavu Lokýtkovi. Ten se roku 1320 nechal korunovat v Krakově na Wawelu (předtím se korunovalo v Hnězdně) na základě nejednoznačné odpovědí papeže Jana XXII., tím polské království zvýšilo svoje postavení na mezinárodním poli. Jan Lucemburský se proti korunovaci postavil na odpor, vytýkajíc česká práva na polské země, leč bez většího výsledku. Vladislav Lokýtek po korunovaci toužil připojit důsledněji slezská knížectví k polské koruně. Setkal se ale s obtížemi, které byly výsledkem dlouhodobých politických a hospodářských kontaktů s českým územím a již silně vyvinutou germanizaci.
Teprve rokem 1327 se mění postoj české politiky k polskému království. Když se Jan po čase zase vrátil do Čech, tak bez velkých příprav vytáhl směrem na Polsko, kde zahájil válečné tažení spolu s řádem německých rytířů proti Vladislavu Lokýtkovi, tomu ale pomohl jeho zeť Karel Robert (1288-1342), a přiměl Jana k příměří. Po tomto příměří, které bylo smluveno v Trnavě, přijela 18. a 19. února 1327 za Janem slezská knížata, aby mu zde složila lenní přísahu. Byli to jmenovitě tito: Boleslav I. Opolsko-Niemodlińský, Kazimír I. Těšínský, Vladislav Kozielský a Lešek Ratibořský. Vratislavský kníže Jindřich VI. se zavázal odkázat své knížectví Janovi v případě vymření mužských potomků. A jako odškodné bylo polskému knížeti dáno české Kladsko. O dva roky později, kdy se Jan vracel s tažení z Litvy, zastavil se ve Vratislavi, kde českou svrchovanost uznali další slezští piastovci – Konrád Olešnický, Jindřich Zaháňský, Boleslav III. Lehnicko-Břežský a Jana Stínavského víceméně k lennímu slibu donutil. Slezská knížata se vzdala s menší či větší Janovou vojenskou sílou, ale nesmíme zapomínat také na důležitou úlohu peněz, slibů a nadějí na územní zisky, které byly určitou motivací pro knížata k složení lenního slibu. Teprve po smrti Přemka Hlohovského na podzim v roce 1331 Jan Lucemburský vojensky připojuje město Hlohov a jeho správu svěřuje Hynkovi z Dubé. Dále pokračoval Jan směrem do Velkopolska, ale zastavil se u Poznaně, odkud byl povolán zpět na Moravu, kvůli vpádu uherských vojsk. A v této situaci se raději dohodl s polským králem na příměří, uzavřeném 22. prosince 1332.
Vladislavu Lokýtkovi zůstali pouze tři věrní slezští knížata: Bernard Svidnický, Jindřich Zhořelecký a Boleslav Ziębicki. 2. března 1333 umírá Vladislav Lokýtek, aniž by se dočkal konkrétního řešení sporu s Janem či řádem německých rytířů. Na polský trůn nastupuje jeho syn Kazimír III., nazvaný díky svým činům, Veliký (1333 až 1370).
4. Trenčínská a vyšehradská smlouva
Příměří uzavřené v roce 1332 vypršelo 15. srpna 1335 a mladý polský král byl spíš nakloněn diplomatickému jednání než vojenskému dobrodružství. Po smrti svého otce usiloval o vytvoření co nejlepších podmínek uvnitř polského království a k jeho upevnění. Zároveň chtěl docílit rezignace českého krále na polský trůn a tím ho odstavit od podpory řádu německých rytířů. Jan Lucemburský si byl vědom svého výhodného postavení vůči Kazimírovi. Ten musel bojovat s řádem německých rytířů o Pomořansko, které jim vzal jeho otec.
A proto za prostřednictvím uherského krále Karla Roberta se uskutečnila schůzka uprostřed léta roku 1335 v Trenčíně. Kromě výše zmíněného uherského krále byli přítomni osobně Jan Lucemburský a jeho syn Karel (v té době už markrabě moravský), ale Kazimír III. Veliký poslal místo sebe pouze zplnomocněné poselstvo, které mohlo nabídnout až 30 000 kop pražských grošů českému králi za jeho rezignaci k polské královské koruně. Jan Lucemburský se dožadoval od polského krále potvrzení, že slezské země patří pod českou svrchovanost a nabízel mu za to svou rezignaci z polské královské koruny. Jednání v Trenčíně skončilo dohodou, že Jan Lucemburský obdrží 20 000 kop pražských grošů a Kazimír III. Veliký uzná lenní postavení českého krále nad slezskými knížaty, tj. těmi, kteří uznali českou svrchovanost před uvedeným datem (Boleslavem III. Lehnicko-Břežským, Jindřichem Záhaňsko-Kroseňským, Janem Stínavským, Bolkem Opolským, Bolkem Nemodlinským, Albertem Střeleckým, Vladislavem Bytomsko-Kozelským, Leškem Ratibořským, Janem Osvětimským, Vladislavem Těšínským a s nesleszkých knížat, Václavem Mazovsko-Plockým). Dohodli se, že Kazimír tuto úmluvu podepíše do 16. října 1335, ale to se nestalo, z dosud nevysvětlitelných příčin, a proto bylo zapotřebí nové schůzky. Ta se konala na uherském Vyšehradě 26. listopadu téhož roku. Zde se setkali všichni tři králové s hojným doprovodem. Schválili tzv. vyšehradský traktát, který navazoval na trenčínskou úmluvu. Všechna slezská knížectví byla „postupně přičleňována ke Koruně, tzn. že si podržela vnitřní právní specifika, ale rozhodování náleželo králi a české šlechtě“. Teprve v roce 1353 se Karlovi IV. podařilo připojit svidnicko-javorské knížectví, které si až do té doby udrželo nezávislost vůči českému království.
Sám Jan Lucemburský považoval vyšehradský traktát za velice úspěšný krok, s tím ale nesouhlasila česká veřejnost, neboť král prodal polskou korunu za „pouhých“ 20 000 kop pražských grošů. Ponechal si sice Slezsko, ale mohl mít daleko víc – celé Polsko! Je ale zcela zřejmé, že důsledkem vyšehradského traktátu, z dnešního hlediska, bylo rozšíření historického území českého státu. Slezsko bylo ve své době vyspěla hospodářská oblast, která se mohla rovnat markrabství moravskému.
5. Závěr
Připojení k českému království vedlo patrně slezská knížata k možnosti velkých zisků, a to hlavně ze strany měst (např.: Vratislav). Podle Kazimierza Popiołka složení lenního slibu českému panovníkovi bylo důsledkem krátkozraké, egoistické politiky, která byla zaopatřena v úzké dílčí zájmy slezských knížat a byli oni pro své vlastní zájmy ochotni ztratit i vlastní nezávislost. S tím bych plně souhlasil, neboť když se podíváme na situaci jaká vládla v Polsku v oné době, není se proto čemu divit, že slezská knížata složila lenní přísahu. Viděli v českém království určitou stabilitu, když Polsko bylo od 30.let 12.stol. rozdělováno na desítky knížecí údělů a neustále třenice mezi piastovskými knížaty nedovolovaly uklidnit vnitřní vztahy a tím zkonsolidovat polské území. Dalším možným důvodem lenních slibů byly užší kontakty s českým prostředím, obchod etc. Ovládnutím slezských zemí vedlo Jana patrně k další možnosti finančních zisků, neb jak je známo, král přijížděl do Čech vždy v případě náhle finanční potřeby.
Připojení slezských zemí k českému království mělo dopad i na události po první světové válce, kdy došlo na dělení Těšínská a tehdejší ministr zahraničních věcí Edvard Beneš deklaroval ve sporu, že Slezsko od nepaměti patřilo k českým zemím. Z jedné strany to určitě pravda byla, nemůžeme přeci opomenout necelých 600 let české a habsburské nadvlády, ale na druhé straně nezapomínejme, že na tomto území žila převážná většina Poláků, kteří měli tendence připojit se zpět k polským zemím. Bohužel k tomu nedošlo, což jest dle mého názoru škoda, ale taková je historie. Nebudu zde dále tuto myšlenku rozvádět, protože to není tématem této seminární práce, ale určitě si tato problematika zaslouží větší pozornost než je jí věnována polskou či českou historiografií.
6. Literatura
Bobková, Lenka: Velké dějiny zemí Koruny české, sv. IV.a (1310-1402), Praha-Litomyšl 2003.
Bobrzyński, Michał: Dzieje Polski w zarysie, Warszawa 1974.
Čapka František: Dějiny zemí koruny české v datech, Praha 1998.
Długopolski, Edmund: Władysław Łokietek na tle swoich czasów, Wrocław 1951.
Dybkowska, Alicja-Żaryn, Jan- Żaryn, Małgorzata: Polskie dzieje (od czasów najdawniejszych do współczesności), Warszawa 1994.
Fiala, Zdeněk: Předhusitské Čechy, Praha 1968.
kol. autorů: Dějiny zemí Koruny české, Praha-Litomyšl 1995.
Popiołek, Kazimierz: Historia Śląska od pradziejów do 1945 roku, Katowice 1972.
Šusta, Josef: Počátky lucemburské(1308-1320), Kniha druhá, Praha 1935, reprint 2002.
Vaníček, Vratislav: Velké dějiny zemí Koruny české, sv. III. (1250-1310), Praha-Litomyšl 2002.
Žemlička, Josef: Století posledních Přemyslovců, Praha 1986.
Benjamin Pytlik
2024 ©