Úvod
Osobnost tohoto Piastovce zatím byla v české literatuře v podstatě přehlížena, a to přesto, že je jeho jméno často skloňováno v souvislosti s klíčovými událostmi druhé poloviny 14. století. Zůstává stále spíše jakousi šedou eminencí v ústraní. O vyrovnání tohoto nepoměru se na přelomu 80. a 90. let minulého století pokusil v několika svých studiích polský historik Idzi Panic, který naopak někdy trochu přehnaně zdůrazňuje Přemyslův význam. I když se však na tuto osobnost podíváme s jistým nadhledem, stále zůstává zřejmé, že to byl člověk, který se nalézal v centru dění.
Těšínský vévoda Přemysl se v pramenech poprvé objevuje v letech 1355/1356, jeho narození je tedy kladeno někdy mezi léta 1332–1336. Poslední listina vydaná jeho jménem je datovaná 15. 8. 1409, podle kronikáře Jana Długosze zemřel až 23. 5. 1410. Pohřben byl u dominikánů v Těšíně.[1] Někdy koncem 70. let se jeho dna zhoršila natolik, že musel být všude nošen na nosítkách, odtud jeho přízvisko Nošák.[2] Byl synem těšínského vévody Kazimíra a Eufémie, dcery Trojana I., vévody sochaševského a čerského.[3] Jeho starší bratr Vladislav zemřel v Pise během korunovační jízdy Karla IV.[4] Jeho další bratři Boleslav[5], Jan[6] a Zemovít[7] se věnovali církevní kariéře. Po smrti otce (1358) tak Přemysl zdědil rodový majetek.
Zázemí
Těšínsko v druhé polovině 14. století čítalo zhruba 115 vesnic a 5 měst, která však měla silně vesnický charakter. Protože stála v podstatě stranou významnějších obchodních cest, stala se centry pouze regionálního obchodu. Nebyly zde také nalezeny drahé kovy, jako na panstvích některých Přemkových slezských příbuzných.[8] Jeho příjmy jsou odhadovány zhruba na 3000 hřiven ročně.[9]
Vévoda byl navenek jediným reprezentantem Těšínska, nepočetná a majetkově slabá šlechta se na „zahraniční politice“ vůbec nepodílí. V druhé polovině 14. století na tomto území žije zhruba 20 šlechtických rodin, v jejichž rukou bylo asi 30 až 35 z celkového počtu vesnic.[10] Mnohem větší význam měla šlechta při správě země. Potom, co se těšínsko osamostatnilo koncem 13. století, vznikla řada dvorských úřadů, které začínají v průběhu století následujícího procházet vývojem. Nejdůležitějším vévodovým úředníkem byl podkomoří. Úřad kastelána je nahrazen starostou, v jehož kompetenci je správa nějakého územního celku (objevují se starostové hlohovští, těšínští, skočovští, fryštátští,…). Zcela zanikají úřady číšníka, podčešího, stolníka a podstolího. Zemský sudí, dříve sudí dvorský, rozhoduje pouze ve sporech mezi jednotlivými šlechtici a nezabývá se konflikty mezi nimi a poddanými.[11] O silném postavení vévody svědčí také to, že úřady v této době nebyly doživotní a tím spíše ne dědičné, rozhodování o jejich obsazování bylo zcela v jeho kompetenci. [12]
Bytomské dědictví
Možnost rozšířit rodový majetek přišla s vymřením mužských představitelů bytomsko-kozelských Piastovců. V průběhu necelých deseti let umírá jak Vladislav (†1352), tak jeho dva synové Kazimír (†1347) a Boleslav II. (†1355). Na živu zůstaly Vladislavovy dcery Eufémie, žena Konráda Olešnického, Agáta, představená cisterciáckého kláštera v Třebnici, Kateřina, třebnická jeptiška, a beatrice, žena brandenburského purkrabího Bertolda von Hardeck. Boleslav po sobě zanechal Alžbětu (*1347), Ofku (*1350) a Bolku (*1352). Dohoda s Janem Lucemburským z roku 1327 garantovala dědická práva i ženským představitelkám rodu. Na druhou stranu s odvoláním na polské zvykové právo se o dědictví přihlásili Bolek Opolský, Bolek Nemodlínský, Albert Střelecký, Jan Osvětimský a Kazimír Těšínský spolu se synem. Jisté majetkové pohledávky pak samozřejmě měly i vdova po Vladislavovi Ludgarda a po Bolkovi Markéta. Všichni zúčastnění se rozhodli podrobit se rozhodnutí panovníka. Dekretem Karla IV. z 4. října 1355 se správci dědictví stali Kontád Olešnický ve jménu své ženy, jejich sester a svých dětí a Kazimír Těšínský, jako poručník nezletilých Bolkových dcer. Záhy v roli poručníka začíná vystupovat také Přemek, který se někdy mezi léty 1360–1363 oženil s nejstarší z nich Alžbětou.[13] Je možné, že zasnoubení bylo dohodnuto ještě před Bolkovou smrtí, to by vysvětlilo, proč se poručníky stali právě těšínští vévodové. Rozhodnutí o tom, jak si sporné území rozdělí, císař nechal na zúčastněných, čímž otevřel cestu mnohaletým tahanicím a sporům. Je zajímavé, že krátce na to 9. října Karel ještě jednou potvrdil připojení Slezska ke Koruně české, tentokrát z pozice císaře. Dohoda z 29. července 1356 přiznávala 3/5 území dcerám Bolka a 2/5 dětem Konráda a jeho ženy. Až 8. prosince 1357 bylo dojednáno, že do části spravované těšínskými vévody bude patřit Bytom, Tošek a Pyskovice, Konrádovi zůstaly Glivice a Kožle. Dluhy po zesnulých měly být rozděleny ve stejném poměru. Pohledávky Ludgardy a Beatriče byly zabezpečeny na částech Bytomě, Markétiny na Pyskovicích a několika vesnicích v koželské kastelánii. [14]
Nepřátelství těchto žen vůči Přemkovi se brzy stalo zdrojem dalších roztržek, když Ludgarda a Beatriče přenechaly svá práva k Bytomi Konrádovi. Pro bytomské měšťany bylo z ekonomického hlediska mnohem výhodnější spojení s Olešnicí a dolnoslezskými trhy, se kterými měli obchodní styky. Pro oba vévody bylo území, na kterém se od 12. století těžily drahé kovy, především stříbro a olovo, lákavým kouskem. Bytomští bránili Přemkovi ve vstupu do města a věznili jeho stoupence. K eskalaci napjaté situace došlo po smrti Ludgardy 1366. V následujícím roce byli totiž zabiti probošt od Nejsvětější Panny Marie Petr z Kožlí a kazatel Mikuláš z Pyskovic, oba muži byli nejdříve mučeni a pak utopeni. Nepřátelství mezi Petrem podporujícím Přemka a městskou radou bylo, zdá se, posíleno majetkovými rozpory, a nepřátelským působením Jana z Ziębic, správce konkurenčního kostela sv. Markéty.[15] Celý spor nakonec nejvíce poškodil právě město. Krakovský biskup na ně uvrhl klatbu, která omezila jeho obchodní styky, tři ze čtyř měšťanů, kteří se vydali ke kurii, byli uvězněni. V lednu 1369 proběhlo losování, podle kterého severní část města připadla Olešnickému vévodovi, jižní pak Přemyslovi. Na půl byla rozdělena všechna důležitá městská zařízení tak, aby je mohly používat obě strany. Ve městě vznikly dvě městské rady a navíc přestalo plnit funkci rodového sídla. Propad města nakonec zpečetilo i vyčerpání ložisek kovů.[16]
Přemek se dostal do konfliktu také s Eufemií, sestrou své manželky. Ta se roku 1364 vdala za Václava, syna Bolka Nemodlínského, a když novomanželé nemohli od švagra vynutit dlužné věno, došlo k ozbrojenému střetnutí. To ukončil až zásah císaře. V průběhu ročního příměří měla být dlužná částka splacena. Na štěstí pro Přemka záhy zemřel jak Bolek (1367) tak jeho syn (červen 1369). Mladá vdova se však obratem vdala znovu (1369/70) tentokrát za Bolka III. Ziębického. Manželé se rozhodli zbavit problémů odprodejem dědictví zabezpečeného na Glivicích Konrádovi II. Olešnickému. Přemkovy protesty nakonec vyústily v rozdělení města na dvě poloviny.[17]
V diplomatických službách
Takřka po celé období kdy probíhal spor o Bytomsko a Koželsko Přemysl velmi často pobývá na císařském dvoře a doprovází ho na cestách po Říši. Dokladem je jeho vystupování ve svědeckých řadách různých listin té doby. Jeho dlouhodobou nepřítomnost koncem 60. let je možné vysvětlovat eskalací situace v Bytomi nebo císařovou nepřízní.[18] Na začátku 70. let začíná působit v Karlových diplomatických službách aktivněji. Roku 1371 se panovník rozhodl řešit dlouhodobé neshody s Ludvíkem Uherským sňatkem svého syna Zikmunda s jednou z královských dcer. Přednesením návrhu byl pověřen právě těšínský vévoda, za uherskou stranu pak jednání, která byla zdárně ukončena začátkem následujícího roku, vedl Vladislav Opolský. Na úspěchu tohoto spojení měla zájem i kurie, takže celý průběh sledoval rovněž papežský nuncius, alexandrijský patriarcha Jan.[19] Později se Přemek účastnil bojů proti Otovi Braniborskému, dalšímu ze členů antilucemburské opozice ve střední Evropě. Potom, co bylo Braniborsko připojeno k Českým zemím, se Přemek stal jeho správcem.[20]
Smrt Karla IV. nastartovala jeho kariéru, v 80. letech se významně podílí na chodu královské kanceláře, patří mezi nejaktivnější činitele té doby. S jeho jménem se setkáváme nejméně na 213 písemnostech, určených především do Říše či do vedlejších zemí. Intenzivní činnost rozvinul zejména ve druhé polovině roku 1384 a pak o dva roky později.[21] Hned jeho první diplomatickou misí ve službách nového krále byla cesta do Francie. Jejím cílem bylo přesvědčit Karla V., aby přestal podporovat avignonského papeže a napomohl tak řešit schizma a nezasahoval do vnitřních sporů Říše. Úspěch zmařila smrt panovníka, za jehož nezletilého nástupce Karla VI. začali vládnout regenti, kteří byli příliš ponořeni do vnitřních záležitostí země.
Přemek tak byl vyslán na novou misi jejímž cílem bylo tentokrát posílení svazků s Anglií a dojednání společného postupu proti Avignonu. Skutečně se podařilo dohodnout sňatek Václavovy sestry Anny s Richardem II., těšínský vévoda byl odměněn udělením v léno Ścianavy a poloviny Hlohova. Krátce na to však v Anglii propukly nepokoje, které jejího vládce donutily stáhnout se z politického života kontinentu, a tak zmenšily praktický význam tohoto spojenectví.[22]
Nošák byl tedy znovu vyslán do Paříže, aby tam oficiálně informoval o připravovaném manželství a pokusil se vyjednat mír mezi zeměmi zapletenými do stoleté války. Tyto snahy Václavovy diplomacie nakonec skončily neúspěchem, protože žádná ze stran nehodlala ustoupit ze svých požadavků. Mise do Francie byla poslední cestou těšínského vévody na některý ze sousedních královských dvorů. Na začátku roku 1383 byl pověřen zažehnáním konfliktu mezi Václavem VI. a Biberštejny o jejich panství ve Slezsku a Horní Lužici.[23]
Brzy byl Přemek zcela pohlcen řešením problémů v Říši. Někdy v roce 1382 začíná poprvé plnit funkci říšského správce s poměrně rozsáhlými pravomocemi. Vede také jednání mezi zástupci švábského a rýnského svazu měst a říšskými knížaty. Alespoň dočasně se mu podařilo nastolit klid vyjednáním míru, který platil až do roku 1388.[24] Po uplynutí této doby se Přemek opět účastnil jednání, ze kterých byl však nakonec odvolán. Představitelé měst ho podezřívali z toho, že straní knížatům a žádali proto, aby jednání vedl přímo král.[25] Přemysl byl místo toho odeslán k řešení hraničního konfliktu mezi Čechami a Míšní.[26]
Opět na domácí půdě
V neklidné situaci konce 14. století začínají slezští velmoži formovat spolky, jejichž cílem je ochrana společných zájmů, vzájemná podpora a obrana proti zemským škůdcům.[27] O prvním z nich, který je kladen k roku 1382, toho moc nevíme. Přemysl Těšínský a jeho bratr Zemovít jsou součástí druhého z nich, o jehož setkání z ledna 1387 ve věci pře města Vratislavi s Bartošem z Wesenborgu máme zprávy. Oba bratři se také stali součástí dohody s olomouckým biskupem Mikulášem z Reisenberka a moravským markrabětem Joštem, jejímž cílem bylo řešení problému bezpečnosti na pohraničí Moravy a Slezska.[28] Přesto se Přemysl v konfliktech mezi moravskými Lucemburky přiklonil na stranu markraběte Prokopa. Mezi jeho stoupenci zřejmě zůstal až do konce 90. let, objevuje se totiž mezi osobami, na které byla uvalena exkomunikace a interdikt pro podporu Prokopova postupu vůči olomouckému biskupství. [29]
Někdy před rokem 1396 opouští královskou radu, nemizí však zcela z veřejného života.[30] V tomto roce byl zvolen do čela dalšího spolku slezských vévodů. Disponoval určitými soudními pravomocemi a signatáře reprezentoval i navenek, například při uzavírání smlouvy s polským králem, se kterým slezští vévodové spolupracovali v boji proti škůdcům v pohraničí. O tom, že na začátku 15. století se pomalu začíná stahovat do ústraní, svědčí to, že v případě nového spolku z července 1402, který se mezi jinými postavil za propuštění českého krále Václava IV. ze zajetí, vystupuje spolu se svými syny pouze v roli signatáře. [31]
Díky dřívější dohodě s Janem II. Osvětimským se po jeho smrti 1405 do rukou těšínských Piastovců dostalo osvětimsko. To se mělo stát dědictvím staršího z Přemkových synů, nosícího stejné jméno. Z popudu Jana II. Ratibořského byl hned rok na to novopečený osvětimský vévoda zavražděn. Šlo zřejmě o pokus převzít toto území, dodejme že neúspěšný.[32] Po Nošákově smrti Osvětimsko spolu s Střelinem, Zatorem, Kętami a Toškem převzal jeho vnuk a syn zavražděného Kazimír, mladší syn Bolek pak získal Těšínsko, polovinu Hlohova, Bytomě a Horu a Siewierz.[33]
Závěr
Slezští vévodové byli původně v podstatě suverénními vládci, kteří byli pod tlakem mocnějších sousedů nuceni k přijetí jejich lenní svrchovanosti. V dobách silných vládců, jakým byl Karel IV., hledali uplatnění v dvorské službě, mnozí z nich se stávali jen nástroji císařské politiky. V časech vnitřní nestability začínají pozvolna opět získávat nezávislost na centrální vládě, přesto však nemohou stát samostatně, proto začínají postupně formovat spojenecká uskupení. To platí i pro Těšínsko, které v 2. polovině 14. století nepatřilo mezi nejbohatší ze slezských vévodství. Přesto se jeho vládce po celou dobu snaží posilovat své pozice ať už rozšiřováním domény na úkor sousedů nebo službou na panovnickém dvoře. Skutečně se ve své době stal významným činitelem ovlivňujícím dění, a to nejen v regionu, ale svým způsobem i na aréně celoevropské.
[1] Dnes farní kostel Máří Magdalény.
[2] Kazimierz JASIŃSKI: Rodowód Piastów Śląskich III. Wrocław 1977, s. 140–144.
[3] Kazimierz JASIŃSKI: Rodowód Piastów Śląskich III. Wrocław 1977, s. 120–122.
[4] Podle jedné z verzí zemřel na otravu po požití úhoře Kazimierz JASIŃSKI: Rodowód Piastów Śląskich III. Wrocław 1977, s. 136, podle jiné následkem zranění utržených při obraně vládce. Idzi PANIC: Książę cieszyński Przemysław Noszak (*ok. 1332/1336–†1410). Cieszyn 1996, s. 50.
[5] Od r. 1349 kanovník ve Vratislavi, v dokumentu potvrzujícím toto privilegium je uveden jako kaplan Karla IV. († 23.7.1356).
[6] Klerik ve vratislavské diecési († 18.5. 1359).
[7] Nejprve komturem johanitského řádu v Olešnici, nejpozději roku 1372 začal tuto funkci spravovat pro oblast Polska, Moravy, Čech, Rakouska, Štýrska a Korutan († zřejmě 25. 9. 1391).
[8] Idzi PANIC: Książę cieszyński Przemysław Noszak (*ok. 1332/1336–†1410). Cieszyn 1996, s. 15–27. Idzi PANIC: Księstwo cieszyńskie w średniowieczu. Cieszyn 1988, s. 13–19.
[9] Idzi PANIC: Księstwo cieszyńskie w średniowieczu. Cieszyn 1988, s. 104–105.
[10] Idzi PANIC: Książę cieszyński Przemysław Noszak (*ok. 1332/1336–†1410). Cieszyn 1996, s. 23–26.
[11] Za zmínku stojí Sobko Kornic člen nejvýznamnější těšínského šlechtického rodu ve středověku, kterému se na krátko podařilo získat titul „radcy książęcego“, efemérní funkce zdá se vznikla jen díky jeho iniciativě.
[12] Idzi PANIC: Książę cieszyński Przemysław Noszak (*ok. 1332/1336–†1410). Cieszyn 1996, s. 87–103.
[13] Tvrzení o jeho předchozím manželství s Kateřinou dcerou Boleslava III. Břeského je neopodstatněné, zmíněná šlechtična navíc zřejmě nikdy nežila.
[14] Przemysława Noszaka w czasach panowania Karola IV jako cesarza (1355-1378). Watra 1988, s. 30–32. Idzi PANIC: Książę cieszyński Przemysław Noszak (*ok. 1332/1336–†1410). Cieszyn 1996, s. 30–37.
[15]Jan DRABINA: Historia miast śląskich w średniowieczu.s. Kraków 2000, s. 181. mluví o půjčce na výdaje spojené s těžbou, Idzi PANIC: Książę cieszyński Przemysław Noszak (*ok. 1332/1336–†1410). Cieszyn 1996, s. 42 o zadržování desátků.
[16]Idzi PANIC: Książę cieszyński Przemysław Noszak (*ok. 1332/1336–†1410). Cieszyn 1996, s. 44–45.
[17] Idzi PANIC: Działalność polityczna i dyplomatyczna księcia cieszyńskiego Przemysława Noszaka w czasach panowania Karola IV jako cesarza (1355-1378). Watra 1988, s. 39–41.
[18] Idzi PANIC: Książę cieszyński Przemysław Noszak (*ok. 1332/1336–†1410). Cieszyn 1996, s. 50–62.
[19]Václav ŠTĚPÁN: Markrabě moravský Jošt (1354–1411). Brno 2002, s. 31–34.
[20] Idzi PANIC: Działalność polityczna i dyplomatyczna księcia cieszyńskiego Przemysława Noszaka w czasach panowania Karola IV jako cesarza (1355–1378). Watra 1988, s. 71–72.
[21] Ivan HLAVÁČEK: K organizaci státního správního systému Václava IV. Praha 1991, s. 107–109.
[22] Jiří SPĚVÁČEK: Václav IV. 1361–1419. Praha 1986, s. 138–140. PANIC, Idzi: Książę cieszyński Przemysław Noszak (*ok. 1332/1336–†1410). Cieszyn 1996, s. 47.
[23] Jiří SPĚVÁČEK: Václav IV. 1361–1419. Praha 1986, s. 200.
[24] Jiří SPĚVÁČEK: Václav IV. 1361–1419. Praha 1986, s. 176–177.
[25]Idzi PANIC: Służba dyplomatyczna księcia cieszyńskiego Przemysława Noszaka na dworze króla rzymskiego i czeskiego Wacława IV w latach 1378-1396. Watra, Rocznik Bielski, 1989, s. 20–21.
[26] Jiří SPĚVÁČEK: Václav IV. 1361–1419. Praha 1986, s. 202.
[27] Právní rovině těchto dohod se věnuje Piotr JUREK: Śląskie pokoje krajowe. Studium historyczno-prawne. Wrocław 1991.
[28] Martin ČAPSKÝ: Vévoda Přemek Opavský. Brno – Opava 2005, s. 161–162.
[29]Václav ŠTĚPÁN: Markrabě moravský Jošt (1354–1411). Brno 2002, s. 464 - 474.
[30]Jiří SPĚVÁČEK: Václav IV. 1361–1419. Praha 1986, s. 273.
[31] Martin ČAPSKÝ: Vévoda Přemek Opavský. Brno – Opava 2005, s. 162–167. ŠTĚPÁN, Václav: Markrabě moravský Jošt (1354–1411). Brno 2002, s. 438.
[32]Kazimierz JASIŃSKI: Rodowód Piastów Śląskich III. Wrocław 1977, 149–152., Martin ČAPSKÝ: Vévoda Přemek Opavský. Brno – Opava 2005, s. 177–178.
[33] PANIC, Idzi: Księstwo cieszyńskie w średniowieczu. Cieszyn 1988, s. 54.
Lucie Toman
2025 ©