Většině těch, kteří se alespoň rámcově seznámili s problematikou krize raně středověkého českého státu na počátku 11. století, je jistě známé jméno knížete Jaromíra.
A pokud bychom se jich optali, na jakou událost ze života tohoto Přemyslovce si pamatují, velká většina z nich by jistě neodolala a začala by líčit opravdu netradiční smrt tohoto knížete. Připomeňme si nejprve celou událost tak, jak jí ve čtyřicáté druhé kapitole první knihy své kroniky líčí Kosmas.
Po smrti knížete Oldřicha, přispěchal do Prahy z vísky Lysé, kde byl internován, jeho bratr Jaromír. Právě jemu patřilo při pohřebních obřadech hlavní slovo, kdy v dojemné řeči odpustil svému bratrovi všechny křivdy, které na něm spáchal. Šlo především o to, že jej zbavil trůnu a oslepil. Po skončení pohřebních obřadů vzal Jaromír za ruku Břetislava, jediného Oldřichova syna, odvedl ho ke knížecímu stolci a za souhlasu lidu ho provolal novým českým knížetem. Poté k sobě Jaromír svolal zástupce knížeti věrných českých předáků – Kosmas jmenovitě uvádí lid rodu Municů a rodu Těpticů – které nabádal k tomu, aby zachovávali věrnost novému knížeti a Břetislavovi doporučil, aby si bral tyto lidi za rádce. Pouze rod Vršovců nechal Jaromír stranou a nového knížete varoval před jejich zrádným jednáním. To samozřejmě Vršovce velmi popudilo a jejich vůdce Kochen poslal na Jaromíra kata, který „když onen slepec, sedě na záchodě v hodině noční, vyprazdňoval břich, proklál ho ostrým oštěpem zezadu až do útrob břišních“, čímž samozřejmě Jaromíra zabil.
Stranou v této eseji ponecháme technické záležitosti, přestože i ty jsou poměrně zajímavé. Odpustíme si zde diskuzi nad tím, v jakém typu toalety k vraždě došlo, bude nám pouze stačit konstatování, že se jedná o první písemnou zmínku o tomto zařízení v českých dějinách. Alespoň ve stručnosti musíme také upozornit na článek Bohumila Ryby v Československém časopisu historickém z r. 1953, v němž dosti pozoruhodně líčí, do jaké části Jaromírova těla měl být oštěp zabodnut. Na základě paleografického a filologického rozboru se totiž Ryba domnívá, že vražedná zbraň nebyla zabodnuta „usque ad ventris interiora“, tedy jak je výše uvedeno „až do útrob břišních“, ale „usque ad natis interiora“, což by se snad nejlépe dal přeložit jako“až do útrob řitních“.
V následujících odstavcích bych se pokusil rozplést drobnou myšlenku, která mne napadla. Situace v Čechách byla totiž poněkud komplikovanější, než Kosmas líčí. Kníže Oldřich skutečně zemřel 9. listopadu 1034 a nemusíme příliš pochybovat o tom, že Jaromír se zúčastnil jeho pohřbu. Břetislavovu účast však musíme vyloučit, neboť ten byl svým otcem poslán do vyhnanství – netušíme ovšem, kam se uchýlil. Jaromír se tedy stal načas znovu českým knížetem. Bylo to pro něj jisté zadostiučinění, neboť přežil své oba bratry, na něž zjevně neměl (odhlédněme teď od Kosmou stylizované a jistě fingované řeči při Oldřichově pohřbu) nejlepší vzpomínky – Boleslav III. jej dal vykastrovat a Oldřich oslepit. Po krátkém Jaromírově panování se do Čech vrátil Břetislav, kterému jeho strýc dobrovolně přenechal vládu. Nedlouho poté měl být Jaromír zavražděn.
Mohl se Břetislav dostat ke knížecímu stolci opravdu tak idylicky, jak to popisuje Kosmas? Takováto situace je pro raný středověk, a to nejen v Čechách, naprosto ojedinělá
a netypická. Vládnout – v podstatě za jakoukoli cenu – chtěl každý ze členů panovnické dynastie! Byl Jaromír opravdu takovou výjimkou? Nebylo pro Břetislava nejlepším
a nejjednodušším řešením nechat svého strýce zabít a poté bez problémů usednout na knížecí stolec?
Myšlenka to není tak nepředstavitelná. Břetislav je jedním z největších hrdinů Kosmovy kroniky, představuje zde jakýsi prototyp ideálního vládce a je označován jako český „Achillus“. Dále byly podle Kosmy v Břetislavovi „všechny přednosti tou měrou vyvrcholeny, že na vojně vynikal statečností nad Gedeona, tělesnou silou převyšoval Samsona a jakousi zvláštní převahou moudrosti předčil nad Šalamouna ... ve všech bitvách býval vítězem jako Josue ... byl na zlato a stříbro bohatší než králové arabští, a oplývaje nevyčerpatelným bohatstvím a neustávaje v rozdávání darů“.
Obraz takového skvostného panovníka by jistě velmi těžce poškodila vražda strýce. Nezbývalo proto, než obvinit z tohoto drsně provedeného činu někoho jiného. Někoho, kdo se pro tuto úlohu přímo nabízí. Někoho, koho Kosmas nenávidí, někoho, koho charakterizuje jako syny nešlechetných otců, domácí nepřátele, rodinné škůdce a nevěrné spojence. Ano, Jaromírovými vrahy se tak stávají Vršovci, které Kosmas v dalších kapitolách kroniky ještě několikrát obviní z různých vražd a zrad a nakonec velmi detailně popíše jejich vyvraždění v r. 1108.
Tato hypotéza nevychází z přímých historických svědectví, ale spíše z vnitřní struktury Kosmovy kroniky a rolí, které v ní jednotlivé osoby plní. Ačkoliv je Kosmas pro raně středověké dějiny českých zemí naprosto zásadním pramenem, nemůžeme ho považovat za kritického historika v duchu 19. století. Jeho kronika není čistě historickou prací, je více literárním dílem, které se snaží aktivně působit na případný okruh svých čtenářů. Právě proto zde Břetislav a někteří další Přemyslovci vystupují jako osoby veskrze pozitivní a naopak Vršovci či Boleslav I. jako postavy naprosto záporné. Tento částečný schematismus měl pozitivně působit na knížata, vládnoucí v době, kdy Kosmas psal své dílo. Podle kronikářova líčení to byla doba velmi zmatená, v níž čestné jednání a právo podléhalo síle zbraní
a úplatkům. Právě příběhy ideální vlády starších Přemyslovců měly jejich potomkům nastavit jakési zrcadlo a usměrnit je v jednání a činech. Břetislav tak rozhodně nemohl být líčen jako iniciátor vraždy či dokonce vrah. Naopak Vršovce, ve 20. letech 12. století již v podstatě neexistující rod, bylo možno – a snad i vzhledem k určení kroniky záhodno – očernit jak to jen šlo.
Výše načrtnutá myšlenka je velmi lákavá, a ačkoliv by v zásadě nic nezměnila
na líčení dějin přemyslovského státu v první polovině 11. století, mohla by přispět k dalšímu výkladu Kosmovy kroniky.
Bohužel, zdá se nanejvýš pravděpodobné, že se jedná pouze o planou hypotézu. První zásadní problém obsahuje již Kosmovo líčení samotné. Oldřich měl zemřít 9. listopadu 1037 (správně 1034), Jaromír pak o necelý rok později – 4. listopadu 1038 (správně 1035). Břetislav by jistě s případnou vraždou neotálel dlouhých 12 měsíců. Uchylovat se ve snaze
o pravdivost hypotézy k diskuzi o případných písemných chybách je více než scestné.
Velmi podrobně celou situaci ve své monografii o Břetislavu I. rozebrala Barbara Krzemieńska. Ačkoli neuvažovala v duchu výše naznačené hypotézy, snažila se veškeré události přesně chronologicky zařadit. Po Oldřichově úmrtí se měl na poměrně krátkou dobu stát knížetem Jaromír. Pravděpodobně na počátku r. 1035 se však do Čech vrátil Břetislav
a strýc mu skutečně uprázdnil místo na knížecím stolci. Těžko soudit zda i s onou emotivní řečí, o níž nás informuje Kosmas. Břetislav je pak při své účasti na dvorském sjezdu
v Bamberku o letnicích (18. května) 1035 uváděn věrohodnými hildesheimskými anály jako český kníže. Jaromír byl zabit skutečně v listopadu téhož roku, ačkoliv to poněkud nesouhlasí s Kosmovou datací této vraždy, která se měla udát „po nemnohých dnech“ od Břetislavovy intronizace.
Argumenty této poučené autorky jsou velmi přesvědčivé a totálně boří celou hypotézu. Zbývá pouze jediná možnost, popřít Kosmovo datování Jaromírova úmrtí. Pokud by k vraždě došlo v zimě či na jaře 1035, mohl pak Břetislav být o letnicích bez problémů titulován českým knížetem. Ale také tento směr uvažování je lichý. V podstatě jako celá hypotéza. Břetislav neměl při svém návratu do Čech žádnou potřebu vraždit svého strýce. Jaromír, slepý kastrát v pokročilém věku, byl totiž k vládě naprosto neschopný. Oproti němu byl Břetislav asi 34letý muž, který již proslul hrdinskými a válečnými skutky – dodnes nejznámějším zůstává únos manželky Jitky – osvědčil se při správě Moravy a navíc si s sebou přivážel asi tříletého následníka trůnu. Jestliže se však „český Achilles“ musel zmocnit trůnu násilnou cestou, nebyl to pro něj vážný problém. Lze sice předpokládat, že Jaromíra obklopovala jistá skupinu věrných, při Břetislavově příjezdu by však většina předáků ihned přešla na jeho stranu. Pokud měl ovšem Jaromír alespoň trochu citu pro politickou realitu, musel se trůnu
v Břetislavův prospěch vzdát. Mohl dokonce pro Břetislava do ciziny poslat. Nástup nového knížete na trůn se tak s největší pravděpodobností odehrál nenásilně a – byť s jistými chronologickými prolukami – snad i tak idylicky, jak jej popsal Kosmas.
V podstatě poslední, ale zároveň i prvotní otázkou však zůstává, kdo tedy Jaromíra zavraždil. Mohli to být skutečně Vršovci, před nimiž mohl Jaromír svého synovce během intronizace varovat, neboť sám na ně neměl z mládí dobré vzpomínky. Mohli to být také nějací staří Jaromírovi nepřátelé, mohl to teoreticky vzato být i kdokoliv jiný. Byl však Jaromír opravdu zabit tak ohavně? Nezemřel přirozenou smrtí brzy po Břetislavově nástupu na knížecí stolec a až Kosmas, ve snaze vrhnout na Vršovce ještě větší stín, se uchýlil k popisu tak násilné vraždy? To už se nejspíše nikdy nedovíme, každopádně nám celý Kosmou popsaný čin velmi přesně zapadá do ideového schématu jeho kroniky.
Martin Barus