Málokterá událost novodobých českých dějin se stala námětem tolika odborných i populárně naučných prací jako střetnutí, k němuž došlo 2. července 1917 nedaleko haličské obce Zborov. Jedním z těch, kdo přispěl svým dílem, je zkušený historik a přední znalec závěrečné etapy habsburské monarchie PhDr. Jan Galandauer (nar. 1936).
Navzdory názvu knihy je samotnému 2. červenci 1917 věnován poměrně malý prostor, neboť autor se zabývá převážně událostmi, jež Zborovu předcházely či následovaly. Pojmenování publikace tedy není právě nejšťastnější.
Samotná publikace je rozčleněna do čtyř částí:
1) „České vojsko na Rusi“ stručně seznamuje čtenáře se situací Čechů a Slováků, bojujících v ruské armádě v době před zborovskou bitvou. K tomu se můžeme dovědět i o vývoji představ české a slovenské protihabsburské opozice v Rusku o poválečném uspořádání své vlasti: od panslavistické snahy o dosazení Romanovců na český trůn po úsilí o vytvoření zcela suverénního státu. Autor mimo jiné vyvrací nepřesné a zjednodušující tvrzení, že byrokratické potíže při vytváření čs. jednotek v Rusku skončily po pádu carského režimu, a dokládá, že nedůvěra ruských orgánů k legiím a jejich odmítavý postoj k tvorbě větších čs. jednotek pokračovaly i po carově pádu.
V této části se Galandauer také zamýšlí nad významem bitvy u Zborova, která sice představovala lokální úspěch, ale z hlediska nevydařené ruské ofenzívy či dokonce z hlediska celé války měla zanedbatelný význam. Přesto se stala za první republiky symbolem osvobozeneckého boje. Tuto skutečnost přičítá autor zejména tomu, že Zborov byl první bitvou, v níž bojovala větší čs. jednotka. Výrok Karla Čapka, že bitva u Zborova „byla slavným začátkem“ existence „naší první armády“ (str. 11) musíme ovšem považovat za poněkud přehnaný.
2) V druhé kapitole „Bitva u Zborova“ jsou přípravy a samotný průběh boje popsány velice stručně. Galandauer se snaží své líčení leckdy doplnit citacemi z úředních dokumentů či z pamětí účastníků. Bohužel však zřídka uvádí, odkud přesně informace pochází, a obvykle se omezuje na vyjádření typu „podle vyjádření pamětníka“, „dle dobových záznamů“ apod.
Autor rovněž uvažuje o příčinách nečekaného úspěchu legionářů v boji s lépe vybaveným i opevněným nepřítelem. Zde dochází k závěru, že k vítězství - kromě chrabrosti útočníků - přispělo i pár šťastných náhod. Legionářům paradoxně pomohl i fakt, že byli vybaveni nepraktickými ruskými zimními uniformami. Když totiž jejich protivníci viděli útočníky v nezvyklém oděvu, mnozí se domnívali, že proti nim stojí obávaní a legendami opředení Čerkesové, z nichž měli vojáci centrálních mocností na východní frontě takovou hrůzu, že často považovali všechny Asiaty v ruských uniformách za Čerkese.
K úspěchu přispěl i způsob, jakým legionáři postupovali proti nepřátelským pozicím. Zatímco pravidelné jednotky první světové války při ofenzívách téměř vždy podnikaly masové útoky, Češi a Slováci, kteří před vznikem vlastní brigády většinou sloužili jako rozvědčíci, byli zvyklí útočit v malých skupinách, pohybujících se přískoky. Podobnou techniku v té době experimentálně používaly elitní jednotky na západní frontě, legionáři však takovýto způsob útoku zvolili spíše instinktivně a neplánovaně.
Podle Josefa Köppla, který v inkriminované době velel 35. c. k. pluku, přispěla k porážce jeho jednotky nepraktická opevnění: Fortifikace byly stavěny na základě zkušeností ze západní fronty, ale nehodily se do ruských podmínek, ve kterých měly být s ohledem na příliš dlouhou frontu ponechány podstatně větší prostory mezi jednotlivými obrannými pásmy. Kromě toho, jak tvrdí Köppl, spojovací zákopy, vedoucí k předsunutým stanovištím, poskytly útočníkům krytí před palbou.
Galandauer taktéž vyvrací tvrzení, že před bitvou došlo k dohodě mezi legionáři a českými příslušníky 35. a 75. c. k. pluku, neboť čs. brigáda se na frontu u Zborova přesunula teprve několik dní před bitvou a zorganizování rozsáhlejšího komplotu v tak krátké době lze stěží považovat za proveditelné.
Autor přibližuje osudy c. k. polního podmaršála Eduarda Böltze, který u Zborova velel 19. divizi (později spáchal sebevraždu). O osudech dalších rakousko-uherských velitelů, Böhm-Ermolliho a Klettera (oba se po válce stali čs. generály ve výslužbě), se však v této práci bohužel nedočteme. Přesto musíme ocenit, že autor reflektuje i rakouský pohled na Zborov.
3) „Zborovská tradice“ se mj. zaobírá bezprostřední reakcí ruského vrchního velení i vedení čs. odboje na Zborov. Značná pozornost je věnována i událostem, vedoucím k poválečnému zřízení hrobu neznámého vojína. Autor porovnal kult takovýchto hrobů v ČSR i v jiných zemích, kde se ale mrtví pro tento pietní účel vybírali z masových hrobů na velkých bojištích. Čs. neznámý vojín totiž patřil mezi zhruba 190 legionářů padlých u Zborova, a podle autorova mínění mohla být roku 1922, kdy došlo k vyzvednutí ostatků, provedena identifikace mrtvého. Kult neznámého vojína navíc neměl uctít všechny padlé Čechy a Slováky, ale pouze padlé bojovníky za čs. stát, tedy legionáře.
Galandauer studuje také vývoj zborovské tradice; řeší ovšem i vztah národnostních menšin v ČSR k ní: Je logické, že Němce a Maďary, kteří ve válce bojovali na opačné straně než legionáři, nemohly oslavy zborovského vítězství (jehož výročí se roku 1928 stalo oficiálním svátkem čs. armády ) příliš oslovit. Roku 1937, kdy se národnostní spory na území Československa vyostřovaly, přišel podplukovník generálního štábu Rudolf Kalous s pozoruhodným návrhem, aby se kořeny tradic čs. vojenství hledaly spíše v době před první světovou válkou, kdy příslušníci všech národností, žijících na československém území, sloužili společně v habsburské armádě. Kalous ovšem nevyřešil zásadní problém: která válka či bitva by se dle tohoto principu měla stát základem čs. vojenské tradice. Na tuto otázku nám nedává odpověď ani Jan Galandauer.
4) Kapitola „Od Mnichova do současnosti“ popisuje postavení legionářů v protektorátu a osudy některých z nich v domácím i zahraničním odboji. Proto ty, kteří se chtějí dozvědět více o osobnostech čs. vojenské historie, vzešlých z řad legionářů, lze doporučit encyklopedický slovník Jiřího Fidlera „Zborov 1917“ (Jota, Brno 2003).
Značná pozornost je věnována postupnému ideologickému posunu v poválečných letech a snaze o začlenění Zborova do marxistického pojetí dějin a jeho následné nahrazení kultem Bachmače (kde bolševici a legionáři bojovali společně proti Němcům). Protože tato linterpretace dějin nemohla obstát před historickým faktem, že po dočasné spolupráci u Bachmače stáli Čechoslováci a komunisté v řadě bitev proti sobě, byl tento kult nakonec nahrazen Duklou.
Úplně na závěr Galandauer zachycuje polistopadové snahy o navázání na legionářskou tradici a zamýšlí se nad budoucností této tradice.
Závěrem lze říci, že autor pojal toto téma vskutku komplexně, nicméně vylíčení samotné bitvy by mohlo být podrobnější, stejně tak osudy některých významných legionářů by zasluhovaly více pozornosti. V knize postrádáme obrazovou přílohu (krom fotografie dvou legionářských praporců, u nichž navíc chybí popisky, Štursovy skulptury „Zborov“ a pamětní poštovní známky ke 20. výročí bitvy). Na druhou stranu musíme ocenit práci s nepřeberným množství citací z dobových dokumentů, tisku, pamětí i poezie. V některých případech však není uveden pramen. Přesto se ale jedná o kvalitní a přínosnou práci, která poskytuje ucelený a srozumitelný pohled na danou problematiku.
Ondřej Kolář a Bohuslav Popelka
2024 ©