Fučík, Josef: Generál Podhajský.
Paseka, Praha – Litomyšl 2009, 344 s.
Problematika vyšších rakousko-uherských důstojníků, převzatých po rozpadu monarchie do československé armády, patří spíše k opomíjeným tématům českých vojenských dějin. Z historiků, kteří této otázce věnovali určitou pozornost, zmiňme Jana Galandauera[1] a Ivana Šedivého[2]. Josef Fučík, renomovaný autor a spoluautor několika publikací o habsburské armádě v posledním půlstoletí existence monarchie, nyní přichází s knihou o osudech patrně nejznámějšího a nejvýznamnějšího „Rakušáka“ v prvorepublikové armádě, generála Aloise Podhajského.
Při psaní knihy autor vycházel z rozsáhlého pramenného materiálu, uloženého v českých a rakouských archivech, a z české i zahraniční (převážně německojazyčné) odborné literatury. Pro čtenáře by bylo jistě přínosné, pokud by autor a vydavatel do úvodní části publikace zařadili stručný rozbor hlavních zdrojů.
Autor hned v úvodu přiznává, že nebylo jeho úmyslem napsat podrobný životopis, Podhajského osudy byly ostatně zpracovány již Milošem Šeborem[3], který však svou knihu psal v exilu v USA a neměl tudíž přístup k řadě archivních pramenů a byl v některých ohledech odkázán na sekundární literaturu, především anglosaské provenience, ačkoliv na druhou stranu se mohl opřít o svědectví Podhajského dcery a o generálovu písemnou pozůstalost. Sám Šebor si navíc uvědomoval své nedostatečné znalosti vojenské problematiky.
Fučík logicky rozdělil svou knihu do dvou částí, věnovaných Podhajského působení za monarchie a za republiky. Autor líčí Podhajského osudy od jeho nástupu k armádě, přičemž předchozí generálův život je opomenut. Přestože se Fučík odvolává na Šeborovu monografii, domnívám se, že by nebylo na škodu alespoň v pár větách nastínit základní údaje o Podhajského původu a vzdělání. I dále v textu jsou informace o Podhajského soukromém životě poněkud upozaděny s výjimkou případů, kdy generálovy osobní záležitosti ovlivnily jeho profesní kariéru. Uvedené drobné nedostatky však obstojně kompenzuje chronologický přehled událostí v závěru knihy, obsahující základní údaje o Podhajského původu a rodinných poměrech.
Na druhou stranu je rozhodně třeba přičíst autorovi k dobru, že se na rozdíl od mnoha životopisců nezaměřuje příliš úzce na popisovanou osobnost, ale líčí události v širších souvislostech a přibližuje čtenáři důležité osobnosti a fenomény rakousko-uherského i československého vojenství.
Autor vcelku podrobně popisuje Podhajského činnost v průběhu první světové války (což je téma Šeborem poněkud opomenuté), značná pozornost je věnována také výstavbě československé armády a jejímu nasazení jak v bojích o Slovensko, tak při potlačování nepokojů na Moravě, přičemž posledně jmenované téma bylo značně zprofanováno komunistickou historiografií, zatímco současnými autory je často přehlíženo. Opomenuta není ani mobilizace roku 1921, která patří k nepříliš známým a nezřídka bagatelizovaným tématům.
Uvedené události nejsou popsány pouze z politického a strategického hlediska, autor reflektuje i „pohled zdola“ a doplňuje líčení vzpomínkami řadových vojáků. Stejně jako ve svých předchozích knihách věnuje Fučík značnou pozornost otázce národního uvědomění českých příslušníků c. k. armády a jejich vztahu k monarchii, přičemž autor polemizuje s tradiční interpretací dotyčné problematiky. Lze doufat, že recenzovaná kniha přispěje k vyvolání širší odborné diskuse o řečeném tématu.
Při popisu situace v prvorepublikové armádě Fučík věnuje dost prostoru národnostním třenicím, konfliktům mezi bývalými legionáři a příslušníky „domácího vojska“ a politickým zásahům do činnosti armády. Autorova hodnocení se mohou v určitých případech jevit jako přehnaně kritická a některé výrazy jako příliš silné[4], nicméně hlavní Fučíkovy závěry se shodují s výsledky výzkumů dalších současných historiků, jmenovitě Ivana Šedivého[5] a Martina Zückerta.[6]
Podhajského osudy po odchodu do výslužby by zasluhovaly více pozornosti, nicméně je třeba uznat, že výzkum tohoto období generálova života je částečně omezen nedostatkem písemných pramenů.
V závěru obou částí knihy čtenář najde Soubor věcných znalostí. Jde o pozoruhodnou sbírku různých faktografických zdrojů, které nebyly zařazeny do samotného textu knihy –chronologických přehledů, tabulek, dobových rozkazů a předpisů apod. Zajímavý úhel pohledu přináší také krátká závěrečná kapitola Lidé kolem Podhajského, pojednávající o generálových stycích s vojenskými a politickými činiteli. Kniha je dále doplněna řadou fotografií a mapek. Čtenáři jistě ocení jmenný rejstřík, který je vzhledem k rozsahu knihy a šíři tématu cennou pomůckou. Užitečný by byl i slovníček použité vojenské terminologie, který v knize bohužel nenajdeme. Cena knihy (399 Kč) se jeví jako přiměřená.
Navzdory drobným, převážně formálním, výtkám představuje Fučíkova kniha cenný a v mnoha ohledech originální přínos k českým vojenským dějinám a seznamuje čtenáře s pozoruhodnými životními osudy významné osobnosti, které si rozhodně nezaslouží upadnout v zapomnění.
Ondřej Kolář
[1] Galandauer, Jan: Bitva u Zborova. Havran, Praha 2002.
[2] Viz zejména: Koldinská, Marie – Šedivý, Ivan: Válka a armáda v českých dějinách – sociohistorické črty. Nakladatelství Liové noviny, Praha 2008.
[3] Šebor, Miloš: Alois Podhajský, voják:život a rámec doby. Křesťanská akademie, Řím 1983.
[4] Například tvrzení, že Edvard Beneš v září 1938 dovedl československou armádu k hanebné kapitulaci (s. 295).
[5] Viz pozn. 2.
[6] Zückert, Martin: Zwischen Nationsidee und Staatlicher Realität. Die tschechoslowakische Armee und ihre Nationalitätenpolitik 1918-1938. Oldenbourg Wissenschaftsverlag, Oldenburg 2006.
2024 ©