Hahnová, Eva: „Mnichov v kontextu (sudeto)německých dějin.“ In: Mnichov 1938 a česká společnost, Praha 2008.
Před několika dny se mi dostal do rukou nový sborník Ústavu pro studium totalitních režimů, pojmenovaný Mnichov 1938 a česká společnost. Mimo známých historiků, jako jsou Robert Kvaček, Miloš Trapl či Václav Kural, svými články přispěli i zástupci mladší generace jako Zdeněk Hazdra nebo Ladislav Kudrna.
Jednou z autorek je i Eva Hahnová. Ta v úvodu svého příspěvku trefně popisuje zavádějící používání výrazu „Mnichov“ v soudobé politické a žurnalistické rétorice. Dále upozorňuje na mezery v dosavadním bádání o „Mnichovu“ a na témata, jimž by měli historikové v budoucnu věnovat více pozornosti.
Autorka kritizuje skutečnost, že „Mnichov“ bývá obvykle posuzován pouze z českého hlediska (přičemž argumenty „tradičních výkladů“ jsou v textu poněkud zjednodušeny, což však lze vzhledem ke krátkému rozsahu článku akceptovat) a pokouší se danou problematiku uchopit v rámci širšího kontextu německých dějin. Rekapituluje vývoj „německé otázky“ v průběhu 19. století a stručně popisuje dějiny nacionálně-socialistického hnutí v českém pohraničí od jeho počátků před první světovou válkou do roku 1938.
Autorka toto téma označuje za značně opomíjené, dle mého mínění se však v tomto bodě staví k dosavadní historiografii zbytečně kriticky, vždyť zmíněným širším kontextem „Mnichova“ se zabýval např. Zdeněk Kárník a další tuzemští i zahraniční autoři, byť rozsáhlejších studií na toto téma je zatím poskrovnu.
Hahnová tvrdí, že příklon českých Němců k nacistickému hnutí nebyl způsoben pouze momentální ekonomicko-politickou situací 30. let (hospodářská krize, pasivita demokratických německých stran, nástup Hitlera k moci atd.), ale že se jednalo především o důsledek dlouhodobější činnosti „sudetoněmeckého“ nacionálně-socialistického hnutí, které se hlásilo k proněmecké, antislovanské a antisemitské politice již v předchozích desetiletích. Z jakého důvodu se tak velké množství „sudetských“ Němců přiklonilo k nacionálně-socialistické orientaci, však autorka nevysvětluje.
Existence kontinuity nacionálně-socialistického hnutí v českém pohraničí je nesporná, dle mého názoru by však před vynesením jednoznačného soudu bylo potřeba podrobněji posoudit, jak velkou úlohu hrála v událostech 30. let tato kontinuita a jakou úlohu hrál tehdejší hospodářský a politický vývoj. Nemohu se zbavit dojmu, že význam posledně uvedeného aspektu byl v textu poněkud podceněn. Osobně se domnívám, že to byly právě konkrétní podmínky 30. let, co umožnilo prudký rozmach nacistického hnutí, nehrajícího do té doby v českých zemích nikterak významnou úlohu.
Autorka se sice odvolává na „nesčetné dokumenty a studie,“ které podporují její tezi, konkrétní zdroje však bohužel neuvádí. Hahnová přiznává, že jde pouze o esej, nikoliv o vyčerpávající monografii. Píše, že v poznámkovém aparátu jsou uvedeny pouze zdroje přímých citací, a že nehodlá uvádět „obsáhlou historickou literaturu týkající se mnichovských událostí,“ přesto by podle mého názoru bylo vhodné zmínit alespoň pár zdrojů, z nichž autorka čerpala své poznatky o příčinách popularity nacistického hnutí v „Sudetech“ 30. let.
V textu se objevuje několik zavádějících vyjádření. Autorka např. označuje Wenzela Jaksche za „sudetoněmeckého politika.“ Domnívám se, že toto slovní spojení by si nezasvěcený čtenář mohl vysvětlit tak, že Jaksch byl členem SdP, jelikož výraz „sudetoněmecký“ bývá obvykle používán spíše v politickém, než etnografickém smyslu. Na jiném místě Hahnová uvádí, že se DNSAP roku 1933 sama rozpustila, přičemž se vůbec nezmiňuje o úředním zákazu činnosti uvedené strany. Ve zmíněných případech však jde spíše o poněkud nešťastné formulace, než o faktické chyby.
Rád bych však zmínil ještě jedu diskutabilní pasáž. Hahnová zdůrazňuje, že Henlein 17. září 1938 vyzval své stoupence ke vstupu do paramilitárních organizací. (Míněn je patrně předeším Sudetendeutsche Freikorps, k jehož ustavení došlo právě 17. září.) Podle mého názoru však tato událost nebyla tak zlomová, jak autorka tvrdí. Henleinovské povstání totiž vypuklo už 12. září a zmíněné prohlášení bylo tedy pouze logickým důsledkem dřívějšího vývoje.
Celkově lze říci, že se autorce podařilo vcelku výstižně charakterizovat některé, širší veřejnosti nepříliš známé, aspekty z dějin česko-německých vztahů, nicméně soudím, že význam kontinuity nacionálně-socialistického hnutí by neměl být přeceňován a že by daná problematika, která se mi jeví jako velmi zajímavá, zasluhovala další, podrobnější výzkum.
Ondřej Kolář