Historický večírek - jaro 2008

jako jeden z hlavních důvodu, proč pořádáme dnes tento večírek je, abychom přiblížili významné kapitoly z dějin Olomouce, neb jak jsme zjistili, povědomí studentů o dějinách tohoto města je chabé. A jelikož podléháte jistým předsudků a mýtům o dějinách Olomouce, dovolte nám, abychom ony významné momenty dějin, představili tak trochu jinak a proto bych rád požádal náš divadelní kolektiv o první živý obraz s názvem „Jak byla založena Olomouc“.

(následuje scénka)

Ceasar:
Tohle je trapný, fakt trapný. Žádná válka na obzoru. Lidi přátelští a pohostinní. Všude jenom zelí. Veni, vidi, zelí. No, uznejte, dvakrát dobře to nezní. Tady to s válečnou slávou vypadá dost bledě. Pevně doufám, že v Galii to bude lepší, protože něco mi říká, že Zápisky ze země moravské žádný bestseller nebudou.

Brutus: Náhodou, ta pasáž, co jsi napsal minulý týden, byla docela zajímavá.

Ceasar: No, to možná byla, pokud považuješ za zajímavá slova rovina, placka, rovina a zelí. A tu část, jak na nás vyběhla ta tlupa chlapů z východních hor a půlku legie mi opila tím svým podomácku vyráběným alkoholem, budu muset vynechat. Je to trapný, fakt trapný. Založil bych tu aspoň pevnost, ale na to bych na téhle zatracené rovině potřeboval aspoň jeden kopec, aspoň jediný kopeček!

Voják: Ale já jeden vidím, Caesare!

Ceasar: No ty určitě, ty vidíš spoustu věcí, ty jsi po té opici viděl i růžový slony. Ani nevíš, jak jsi mě tehdy vyděsil, já myslel, že Kartaginci zase přešli Alpy.

Brutus: Ale já taky vidím kopec, ó Caesare.

Ceasar: I ty, Brute?

Brutus: No. Támhle, nad tou řekou, vlevo od všeho toho zelí.

Ceasar: A víš, že máš pravdu? Jo, tam by se město založit mohlo. A nazvat bychom ho mohli po mně. Juliův pahorek. Trapný, fakt trapný. Ne, nazveme ho Juliova hora, ať místní vidí, že i veliký Caesar má smysl pro humor. Juliomontium. To je ono. A jak to založíme, tak odtud rychle pryč. Spálím za sebou zelí, teda mosty, a hurá do Galie. Tady je to fakt trapný.

Vypravěč:
A tak byla založena staroslavná Olomouc. Na začátku to ovšem nebylo nic moc. Ačkoliv sem sice za vyhlášeným zelím nejspíš přicamrali aj Cyril s Metudem, Olomouc neustále zůstávala.. tak nějak… provinční. A to byla přesně ta chvíle, kdy se hegelovský duch dějin rozhodl vstoupit na scénu…neboť láska i hory přenáší…
(Objeví se hegelovský duch a vystrčí na scénu Jitku)
(Následuje scénka.)

Jitka: Támhle za řekou bude klášter, ten hrádek u brodu necháš přestavět na naše letní sídlo, tuhle dřevěnou barabiznu necháš strhnout a postavíš tu pořádný kamenný palác, uděláš něco s těmi příšernými hradbami a támhle naproti na kopci bude kapitula toho biskupství, co založíš.

Břetislav: Víš, Jitko, miláčku, ono to nebude asi tak úplně jednoduché. A navíc mám na práci důležitější věci. Za pár týdnů táhnu na Poláky, zjara možná do Uher a taky mám velmi smělé plány, co se týče Hnězdna…

Jitka: A já zatím budu tvrdnout v téhle příšerné díře. To u nás ve Svinibrodu bylo všechno lepší. Měli jsme tam úžasný klášter. A krásný kamenný palác. A impozantní hradby, ne jako tahle ubohá parodie. A vůbec. A tos mi říkal, že tam, kam mě vezeš, to bude malý ráj na zemi.

Břetislav: Jo, a mně říkali, že budeš blondýna. Hezká blondýna.

Jitka: A ten výhled taky nic moc. Samé zelí. Tedy ne, že bych měla něco proti zelí, ale je to tak... fádní. To u nás ve Svinibrodu…

Břetislav: Už začínám chápat, proč se tam tomu u vás říká Sviní brod?

Jitka: Cos to řekl?

Břetislav: Že budu muset na to tažení co nejrychleji. A že se hned tak nevrátím. Rozhodně nebudu spěchat.

Jitka: Dobrý bože, za co mě trestáš takovým mužem? Vráťo, Otíku?

Vrastislav a Ota (přiběhnou): Ano, mami?

Jitka: Obávám se, že když je váš táta zelenej mozek, budete se o to muset postarat vy. Ty, Vráťo, založíš biskupství, a ty, Otíku, klášter. Jasné?

Vratislav a Ota: Ano, mami!

Jitka: Výborně. Tak, a teď si jděte hrát na českého krále.

Vypravěč:
A jak Jitka řekla, tak se i stalo. Vratislav II. nechal roku 1063 zřídit olomoucké biskupství a Ota Sličný založil roku 1078 klášter Hradisko. Biskupské sídlo se původně nacházelo v místech dnešní Křížkovského ulice, nicméně biskupu Jindřichu Zdíkovi se tato lokalita moc nezamlouvala, a tak se rozhodl přenést svou rezidenci na dnešní Dómské návrší.

(V pozadí projdou stěhováci s krabicemi od banánů.)

Vypravěč:
Důvody Zdíkova rozhodnutí zůstávají zahaleny tajemstvím, podle některých názorů se původní sídlo v Křížkovského ulici vzhledem ke kamenitému podloží nehodilo pro pěstování zelí.
Roku 1241 Evropou protáhla tatarská vojska. Posedlí touhou po vyhlášeném zelí pronikli i na Moravu...

(s křikem Uráááááááááááááá!!! proběhnou Tataři)

Vypravěč:
Brzy se dostali až k Olomouci. Město se však připravilo k boji pod vedením Jaroslava ze Šternberka.

(voják a Jaroslav vstoupí na scénu)

Voják: Co teď?

Jaroslav: No, teď už se můžem tak maximálně modlit.

(oba pokleknou někde v koute, otočeni ke zdi a začnou se modlit)

Vypravěč:
A modlili se. Modlili se celý den a celou noc. K ránu přijali krev a tělo Páně a připravili se na nejhorší. A to nejhorší opravdu přišlo.

(s křikem Čingííííííííííííííííís!!! znovu proběhnou Tataři)

Vypravěč:
Nicméně Bůh setrval při Jaroslavovi. Stal se zázrak, hostie, které v kalichu vezl do boje malý oslík, se proměnily v tělo Páně

(za scénou se ozve velmi překvapené I-Á ……Pavel Kobera bude osel)

a Jaroslav a jeho vojsko slavně zvítězili.

(s křikem Zelíííííííííííííííííííííííííí!!! proběhne Jaroslav ze Šternberka se svou družinou, ženoucí před sebou Tatary)

(Na scéně se objeví Jaroslav a mne si ruce, jak se mu to všechno hezky podařilo)

Jaroslav: Vždyť to bylo jasný, museli jsme je vyhnat. Zelí a tatarská omáčka, to nejde dohromady.

(přiběhne voják)

Voják: A co takhle zelí s tatarskou omáčkou a tatarským biftekem? Rychle, dokud jsou ti bastardi syroví a čerství!!!

Vypravěč:
Avšak hegelovský duch dějin začíná být stále nervóznější a nervóznější, protože na trůně už příliš dlouho sedí jedna nepříliš progresivní dynastie. Schyluje se k dramatickému vyvrcholení, a tak hegelovský duch běží a běží, jako by měl v zádech tlupu Tatarů...

(Vyběhne hegelovský duch pronásledovaný Tatary)

Vypravěč:
Mluvíme samozřejmě o Václavu III., který se zde zastavil roku 1306 během tažení do Polska, aby tu jeho armáda doplnila zásoby zelí. Mladý král si za krátkou dobu svého panování získal řadu nepřátel. O život mu usilovali: Habsburkové, Poláci, česká šlechta

(reprezentanti jednotlivých skupin s úklonou vstupují na scénu)

a spousta dalších osob, které se nám bohužel nevejdou na jeviště. K Václavovým oporám patřili někteří moravští šlechtici, kteří za vlády posledního Přemyslovce zbohatli na dodávkách slivovice pro královský dvůr. Ani nepočtená skupinka Václavových věrných však nedokázala zabránit tragédii, k níž došlo v Olomouci.

Sluha: (Vchází na scénu.) Dobrý den! Vy jste tu všichni na tu královraždu?

Sbor(vrazi vystoupivší před chvilkou na scénu): Ano!!!

Sluha: Jak jinak, že?

Konrád: (Přichází s hlávkou zelí v ruce.)

Sluha: A vy jste kdo?

Konrád: Já? Konrád z Bottenštejna.

Sluha: Vy jdete taky zabít krále?

Konrád: Ne, já nesu zelí do kuchyně.

Sluha: Tak to musíte tudy.

(Konrád odchází, sluha kroutí hlavou.)

Sluha: To je snad první člověk, co toho ochmelku Václava nechce zabít.

(Obrací se ke skupince vrahů.)

Sluha: Tudy, prosím. Ale nedělejte hluk, mniši jsou vždycky příšerně podráždění, když je někdo ruší při modlitbách. A nezašpiňte koberce, kdo to má potom uklízet?

(Všichni odchází do zákulisí, za okamžik proběhnou zpět a jeden z nich odhodí nůž. Přichází Konrád, najde nůž a zvedne ho.)

Konrád: Král je mrtev! Král je mrtev! (Odbíhá do zákulisí.)

Vypravěč:
Stráže si Konrádův pokřik zřejmě špatně vyložily a vyvodily z něj nesprávné důsledky.

Vážení diváci, abychom pohnuli s dějinami ku předu, řekneme Vám pantomimou, co dělal uhorský král Mateáš Kurv..eeh Korvína, omlouvám se.., když zrovna roku 1479 nerokoval v Olomouci s Vladislavem Jagellonským. Takže sledujte a poslouchejte činy mimů pozorně, nebudou to opakovat!!!

(někdo kdo bude u notebooku pustí píseň Bol raz jeden král uhorský)

(jakým způsobem to zahrajete je vcelku jedno…spolu s tímto scénářem posílám i text písně…však se zorientujete…jen by bylo dobře…aby se jednotlivé postavy ulokovaly kdekoliv na scéně…však tyto detaily dořešíme na místě)

(zhruba jak budou slova rychtáře…chod anicka postel stlati….tak Anicka s M.K zacnou pomalu odchazet…)

(u slov Vola anicka pomoci…se píseň vypne…nejlépe v čase 2:13)

(těď by bylo vtipné kdyby Anička začala řváti pomoci…a nahlas…možná i nějaká ta zinscenizovaná facka ze zákulisí…ale to nechám na zváženou hlavním aktérům)

(tím by scénka skončila…rychtář..a plející žena…se stáhnou do ústraní , když už je nebude potřeba..viz text písně…)

(teď už budou následovat další trapná slova vypravěče, takže rychtář i plející žena, pokud budou ještě na scéně můžou teď odejít)

Vypravěč:
Bohužel za těchto okolností nemůžeme dále v této scénce pokračovat…i když předpokládám, …že jste všichni plnoletí…ale nebylo ještě 22hodin..a proto další pokračování by mohlo případně ohrozit Váš mravní a psychický vývoj…možná někdy jindy……promiňte!

Mateáš Korvín nebyl zdaleka poslední pohromou..která Olomouc postihla. Netrvalo dlouho..nějakých trapných 150 let …a přitáhli Švédi a ti sebou přitáhli i gen. Tortika…eeh…Torstenssona, pardon!

Olomouc se udatně bránila…celé 3 dny, ale pak velitel obránců plukovník Miniatti usoudil, že další pokračování v bojích by způsobilo úpadek zelinářského průmyslu ve městě, a rozhodl se zahájit vyjednávání.

(Tortík a Voják vstoupí na scénu)

Tortík: Mě tady něco chybí. Tohle město je něčím zvláštní. Něco tu chybí a já pořád nemůžu přijít na to, co to je.

Voják: Zelí, generále. Chybí nám zelí.

Tortík: Ale jo, o tom vím. Ale ještě něco. No, to je vlastně fuk. Za chvíli má přijít ta, vlastně ten Miniatura, nebo jak se jmenuje…

Voják: Miniatti.

Tortík: Jo, přesně ten. Tak bychom mu měli připravit důstojné pohoštění…třeba švédský stůl. A ať se po dobu jeho návštěvy všichni chovají slušně. Žádný švédský trojky a podobně…

Voják: Rozkaz, generále. (Potichu dodá) Vlez mi na záda.

Tortík: Ale stejně…něco tu chybí.

Voják: A nejsou to hradby?

Tortík: Cože? Hradby?

Voják: No, podle mě támhle chybí kus hradeb.

Tortík: To je nesmysl. Já už dobyl tolik měst a každý mělo hradby!

Voják: Tak se podívejte.

Tortík: (Vytáhne brýle.) Já nic nevidím!

Voják: No právě, jenže správně byste snad měl vidět hradby, ne? Ale žádný tam nejsou.

Tortík: Tak se kouknem do Modré…tedy Moudré knihy, tam je všechno. (Sundá brýle, vytáhne Modrou knihu.) Tady jasně píšou, že město Olomouc má pevné hradby.

(Voják si klepe na čelo a na scénu vstupuje Miniatti.)

Voják: Pane, je tady ten Miniatti.

Tortík: (Rozhlíží se.) Kde? (Nasadí brýle.) Aha.

(když vypravěč zahájí další ze svých monologů, všichni tři odcházejí do zákulisí)

Vypravěč:
Generál a Miniatti se nakonec dohodli, že Rakušané bez boje vyklidí město. Když si T. později zblízka prohlédl olomoucké opevnění, pronesl památnou větu:

(ze zákulisí vykřikne)
Tortík: „Že já osel to město nevzal šturmem!“

Vypravěč:
Hegelovský duch raněn nepříznivým vývojem dějin znovu ožívá na konci 18. stol., v době rodícího se národního obrození. Josef Dobrovský, významný to český filolog, historik a kněz, strávil několik měsíců na olomouckém Hradisku. Dobrovský kromě svého rektorování na Hradisku, trávil spoustu času v kuchyni, kde se mu podařilo vytvořit recept na nechvalně známé tzv. Dobrovského maďarské zelí. Kusé informace o přípravě jídla si přinesl z rodných maďarských Ďarmot, které se v němčině označují jako Jahrmarkt. A právě v tomto městě se v jednou do roka prodává v hojném počtu zelí. Fráterníkům přišlo vhod zrušení seminářů, neboť by zřejmě zahynuli čertovsky ostrým jídlem. Za těchto okolností je Dobrovský donucen odejít zpět do Prahy, kde je natolik zaměstnán prací slavistickou, filologickou a historiografickou, že mu nezbývalo mnoho času na pěstovaní zelí, a ani na jeho gastronomické hobby. A proto dnes hovoříme o Dobrovském jako o zakladateli české slavistiky a ne jako o zakladateli českého zelinářského průmyslu. Toliko o pravdivém odchodu Pepy do Práglu.

Vypravěč:
Vraťme se však zpět do Olomouce do arcibiskupského paláce, kam se znovu po propuknutí nepokojů ve Vídni uchyluje Ferdinand V. Dobrotivý a v předtím než předá vládu do rukou svého synovce uvažuje:

(Ferdinand V. vstupuje na scénu říkajíc svůj text)

Ferdinand V.: Stále nechápu proč bych měl předat vládu. Vždyť lidi mě mají tak rádi. Jsem jim zrušil robotu, aby si v klidu mohli pěstovat svoje oblíbené zelí. A když jsem odjížděl z Vídně, tak dokonce na rozloučenou po mě házeli moje oblíbené zelí. Tak mě mají rádi. Kéž by tu byl můj Metternich, ten by mi určitě poradil, ten mi vždycky dobře radil. Teď je tu jen ten protivný Černohorec, který nemá rád zelí.

(Přichází budoucí císař Franta Pepa Jednička)

Ferdinand V.: Franto Pepo Jedničko, můj milý synovče, tak tady Ti předávám teda tu vládu. Tady máš říšské klenoty… (podává mu hlávku zelí)

Franta Pepa Jednička: Ale strýčku, to je ale zelí…!!!

Ferdinand V.: No vidíš to, to bylo tím spěchem, když jsme jeli z Vídně. Já je tam nechal… No co, zelí je aspoň zdravé. I Metternich to věděl. Kéž bych ho tu měl. To bych neabdikoval. Ten mě dokázal vždycky dobře poradit.

Vypravěč:
Pro Frantu Pepu Jedničku se později stane zelí oblíbeným pokrmem, díky jehož výživné hodnotě se císař dožije tak vysokého věku. Jelikož ovšem po zrušení roboty nikdo nechce pracovat v zemědělství a venkované raději odcházejí studovat na univerzity, Franta se rozhodne olomouckou univerzitu zrušit a studenty nahnat na zelné plantáže. Trvalo dlouhých 86 let, než byla univerzita znovu obnovena. Franta sice zrušil univerzitu, ale hegelovský duch se nevzdal…a běžel stále v před…nejdřív přišla svoboda

(na scénu vstoupí Jitka Svobodová)

Vypravěč:
Říkal jsem, že přišla Svoboda a ne Svobodová!!!

(přijde socha svobody)

…a pote byl vývoj dějin završen památnými událostmi obnovení univerzity. Dobra věc se podařila..pravda a láska zvítězila…. pamatujte kantoři o příštím zkouškovém i o státnicích. Děkujeme za pozornost!!!