FP: Dobrý. Kterýpak vy jste? Á, už vím, mladý Álois, co by rád psal historii, nemám pravdu?
AJ: Věru, to jsem já. A než tak nějak pořádně se sepisováním začnu, tak bych si rád popovídal s odborníkem na slovo vzatým.
FP (zjevně polichocen☺): Tak to jsem vám samozřejmě k službám.
Postupně piva přicházejí a odcházejí. někdo s cedulí O 30MINUT POZDĚJI
FP: (bohatýrsky črtá velkolepou vizi českých dějin): A národ náš, prostý lid český jest tedy od samých počátků nositelem ideálů demokratických, neochvějně bojující za něj až do konce svých sil, až do poslední kapky krve!
AJ (se na něj skepticky podívá): No, je to úžasné, mistře, ale kde je tam ta pravda?
FP se tváří velmi ukřivděně.
AJ: Když už chcete psát fikci, nemůžete to prezentovat jako solidní historické dílo. Zaprvé podvádíte čtenáře a zadruhé, za takových pár desítek let vám to nikdo nebude číst.
FP: Jak nebude číst?
AJ: Ani rakouská poroba není tak strašná jako 1500 stran učebnice dějepravy. Nic ve zlém, mistře, jak před chvílí vidno, máte obrovský potenciál, ale chce to změnit formu. Na vás je krásně vidět, že není až tak důležité míti pravdu, ale býti dosti nahlas slyšen. Především je třeba zkrátit, mistře, třeba na pouhopouhých 500 stran. A národ náš potřebuje i nové formy, a tou jest podle mého román historický. (FP opět nevěřícné kroutí hlavou).
FP: To, co vám zbyde, bude jen pouhopouhé Temno!
AJ: A víte, že to by nemuselo být tak špatný? ... Mistře, jsem o své pravdě skálopevně přesvědčen. Budoucnost patří beletrii (a aluminiu☺). Vezměte si třeba rukopisy, jak ty jsou populární.
FP: Rukopisy nejsou žádná beletrie, nýbrž pramen historický!
AJ: Vy tomu věříte? No, ničeho si z toho nedělejte, já též v mládí na Ježíška věřil.
FP: Vy snad chcete jít Proti všem!
AJ: A víte, že to by taky nemuselo být špatný? No, dějiny snad nás rozsoudí.
M: A dějiny rozsoudily… Přenesme se teď až na konec Jiráskova života, někdy do konce 20.let 20.století. kdy se mu ve snu zjeví právě František Palacký. A protože se opět nemohli shodnout na tom, kdo z nich našel mezi lidem většího uznání, rozhodli se jít mezi lid a optat se ho, co zná z českých dějin.
(AJ a FP už během úvodního slova jsou na scéně, potkají Č1, který přichází ze zákulisí)
AJ: Mohli bychom se Vás optat na několik drobných věcí?
Č1: Ale jistě, prosím…
FP: Co tedy považujete za vrchol českých dějin?
Č1: Já myslím, že by to mohlo být husitství.
FP: (nadšeně, obrací se hlavně na AJ) No, vidíte...
AJ: A co o tomto období víte ještě?
Č1: Proti všem! Tam byla ta šlechtična, která si vzala toho husitského kněze,....ale oni byli nějaký divní. A ten vrchní, ten hlavní,... měl jedno oko
FP: Žižka
Č1: Ano ten, ten se na ně naštval a všechny tyhle, tyhlety divný upálil. O tom jsem čet, to se fakt stalo.
(FP je odpovědí celkem viditelně zdrcen, poodejde s AJ stranou)
FP: O husitství ví jen toto!!!! To vyčetl určitě v nějaké té Vaší knize?
AJ: Ano, jmenovala se Proti všem.
FP: Víš co synu, zkusíme to jinak. Optáme se nějak obecně. Jestli znají alespoň nějaký příběh. nějaký velký příběh přeci musí znát.
AJ: Dovolíte ještě jednu otázku? (Č1 přikývne) Znáte nějaký starý český příběh? Mohl byste ním o něm něco říci?
Č2: Samozřejmě, já jich znám velmi mnoho. O tom je celá kniha. Takové pěkné staré příběhy o počátku českých dějin. Krásný starý jazyk. Je to vlastně základ všeho dalšího.
FP: Vy opravdu znáte Kosmovu kroniku?
Č2: Neznám. Tamtu knihu jsem koupil u Topiče. Takovou pěknou obálku to má. Staré pověsti české se to jmenuje. Tam je všechno. Člověk ani víc o českých dějinách vědět nepotřebuje.
(FP zase zdrcen)
AJ: A znáte třeba bitvu na Bílé hoře. Ta v té knize – tuším – není.
Č2: To znám, to znám. Tam je ten divný zámeček.
FP: A jak tato událost ovlivnila české dějiny?
Č2: Pak tady bylo temno.
FP: (udiveně) Přiléhavý název pro tuto chmurnou dobu.
AJ: (bokem k FP): To je také název mojí knihy.
FP: (k AJ, smutně) Aha. (k Č2) A kdy toto Temno skončilo?
Č2: No, překazili ho až Psohlavci, hlavně ten Kozina. A to si pamatuju, to znám, to vím, co jim tam řekl. Do roka a do dne! A ten hrabě pak umřel. To jsem četl...
FP: (k AJ, smutně): Taky kniha?
AJ: Taky... (k Č2) Děkujeme, přejeme hezký den.
FP: No, názvy máš dobré, synu. I období by po nich šla pojmenovat. Lidé si i něco pamatují, ale jsou to drobné střípky. Nic podstatného a toho hlavního o co tam jde, nevědí.
AJ: Inu, je to tak jak jsem říkal. Ovšem, čekal jsem, že si z těch mých knih zapamatují i něco více.
FP: Víš synu, to byly ale starší dějiny. Položme jim nějakou časově bližší otázku. Alespoň abbého Dobrovského přece musí znát...
(přichází Č2)
AJ: Mohli bychom se Vás na něco optat?
Č2: Ovšem. Prosím.
FP: Kdo stál na počátku našeho národního obrození?
Č2: F. L. Věk (pomalu odchází, je spíše stranou)
FP: (je tím vysloveně zdrcen, k AJ) Kdo to je?
AJ: To je také jedna má postava. V podstatě jiné jméno pro dobrušského buditele Heka.
FP: (ožije) Tak to není až tak hrozné. V podstatě je to existující postava.
AJ: (k Č3) Neodcházejte ještě! (Č3 se vrátí). Co o tom Věkovi víte? Pamatujete si něco důležitého z té knihy?
Č2: Víte, nejlepší je ta pasáž, jak Betty, ta Francouzka co žije v Praze, z té zvláštní rodiny, je s Věkem v divadle a během představení ho provokuje a šťouchá ho nohama do nohou a snaží se ho chytit za ruku, aby se do ní jako zamiloval a vzal si jí. To je moc pěkné. (Č3 odchází)
AJ: (už je také na dně) Mistře, já jsem zdrcen. V podstatě jediná lechtivá scéna v celých pěti dílech a on si zapamatuje zrovna ji. Celé velkolepé dílo je v troskách.
FP: (během tohoto se trochu sebral) Nesmuť synu! Je lépe, pokud si pamatují alespoň to, co jsme slyšeli, než aby neznali vůbec nic. Pokud nečtou mé knihy, tak ať čtou ty alespoň Tvé. Piš další takové knihy!
M: A Alois Jirásek si z tohoto snu vzal ponaučení a až do své smrti poctivě psal další a další historické romány.