Uvaděč:
V letošním roce 2088 jsme si připomínali řadu významných výročí a mnoho se mluvilo o tzv. „osudových osmičkách“. My ovšem nechceme znovu opakovat obecně známá fakta o událostech let 1918, 1938, 1968 a podobně. Rozhodli jsme se, že vám dnes přiblížíme některé neprávem opomíjené události z dějin Olomouce, které navzdory svému významu dlouho zůstávaly ve stínu slavnějších „osmičkových“ událostí. Přednášku o tomto tématu pronese prof. PhDr. Benjamin Pytlik mladší, PhD, MA, NBA…pardon, to už sem nepatří. Prosím, pane profesore.
Vypravěč:
Dobrý večer a mnohokrát děkuji za tak bouřlivé uvítání. O tomto tématu by se dalo hovořit hodně dlouho. Takzvaných „osmičkových“ událostí totiž najdeme v dějinách Olomouce celou řadu, například dokončení Herkulovy kašny 1688, zřízení elektrárny 1898 nebo narození prof. Hrabové 1928. Já bych se však ve své přednášce rád zaměřil na 8 nejzásadnějších událostí. Tou první je založení kláštera Hradisko Otou Sličným a jeho manželkou Eufemií Uherskou roku 1078.
O: Víš, proč jsem si vybral za manželku zrovna tebe?
E (od začátku má velmi podpantoflový tón) : Ne, můj převzácný manželi.
O: Protože vůbec nejsi podobná mojí mámě. To byla fúrie.
E: To byla, lásko moje jediná. Ale tvůj otec ji měl docela rád.
O: Můj otec byl český Achilles. Ten miloval velké výzvy.
E: Jistě, miláčku.
O: Však jsem si s matkou taky dost užil.
E: Myslíš to (začne sekýrovat jak Jitka ze Schweinfurtu): Jestli ten klášter nezaložíš, tak si mě opravdu nepřej. I po smrti tě budu chodit strašit?
O: No. Přesně to. A přitom jsem se opravdu snažil. Jenže když umřela, nebyl jsem ještě ani údělník. Ale ty noční můry, co od té doby mám...
E: Já vím, můj milený choti. Tak co kdybys ten klášter opravdu založil?
O: A kde na to mám brát čas? Musím řídit celý úděl a založit klášter není jen tak. Musíš sehnat mnichy, těm musíš sehnat poddané,
E: Víš, můj pane a choti, ne, že bych si chtěla stěžovat, ale tenhle problém omíláš pořád dokola už dvacet let...
O: a toho papírování, co kolem toho je, jen ta zakládací listina než se napíše, a to nemluvím o donační...
E: Už dvacet let (začne se rozohňovat a nasadí úplně stejný tón jako při citaci Jitky) o tom řečníš aniž bys pohnul prstem, takže by možná nebylo od věci kdybys pohnul zadkem a začal ten problém řešit. A aby ses už konečně nemohl vymlouvat na to, jak je to složitý, tady máš dopis od břevnovských benediktinů, že sem klidně vyšlou mnichy, tady seznam vesnic na donaci, tady předběžný plán, tady stavební povolení a támhle za rohem vola na pergamen. Jediný, co už zbývá, je to všechno podepsat a přijmout těch pár lidí, co na tom makají, jasné? Jasné, lásko moje jediná a jediné světlo mého života?
O: Ano?
E (už zase uťáple): Skvěle, můj pane a má lásko, úžasně jsi to všechno zařídil.
Vypravěč:
Založení kláštera mělo zásadní vliv na kulturní život olomouckého biskupství, jehož zlatý věk spadá do éry biskupa Jindřicha Zdíka. Podívejme se nyní, jak to v Olomouci vypadalo v roce 1138, když se biskup vrátil z poutě do Jeruzaléma.
A: Víš, bratře, že mi pan biskup ani nechybí…
B: To se nedivím. Ty jeho novoty mě už pěkně štvaly. Stěhovat kapitulu, zavádět celibát… Kam na ty nápady chodí?
A: A ještě nám vždycky tvrdil, že to bylo Boží vnuknutí.
B: Pozor, někdo sem jde.
A: Vždyť to je biskup.
B: Vítejte zpátky, otče. Jaká byla dovolená?
Zdík: Ani se neptej, bratře. Počasí za nic nestálo, všude samí pohani. Škoda slov. Ale cestou zpátky jsem měl Boží vnuknutí…
B: A sakra… Tedy, chci říct… Výborně.
Zdík: Rozhodl jsem se zřídit scriptorium. Ale to probereme jindy. Teď mi, bratři, řekněte, co užitečného jste během mé nepřítomnosti vykonali.
A: No… Totiž, my jsme…
B: My jsme psali kapitulní kroniku.
Zdík: Kroniku? Kroniky jsou k ničemu. Můj otec taky psal kroniku a myslíte si, že to někoho zajímalo? Kdepak! Kroniky nikdo nečte. Takhle to dál nepůjde, bratři. Jestli se nepřestanete flákat, povolám místo vás na Hradisko premonstráty.
Vypravěč:
Od Zdíkových časů se Olomouc slibně rozvíjela. Rozkvětu města však učinil přítrž veliký požár roku 1398. Shořelo prakticky celé město. Naštěstí se většině obyvatel podařilo včas uprchnout a mnoho z nich našlo útočiště v klášteře Hradisko. Uchýlil se sem i městský radní se svojí milovanou ženou...
Ž: Víš, miláčku, stejně se mi ta zástavba na předhradí nikdy nelíbila.
R: Hm, abych řekl pravdu, ten svatý Michal taky nebyl žádný zázrak. Smáli se nám i dominikáni z toho provinčního Brna.
Ž: Rotundy už stejně vyšly z módy.
R: A s tím pravým břehem Moravy jsem měl vždycky velké plány.
Ž: Je to vlastně docela romantické. Víš, když jsi byl mladý a začínal jsi kariéru, tvrdil jsi mi, že jednou ti tohle město bude ležet u nohou. A už lehá. Popelem.
R: Ty jsi tak úžasně vtipná, drahá, čím já jsem si tě zasloužil? Koneckonců, bral jsem si tě proto, že ti to opravdu pálí, drahá. Pálí.
Ž: Jak to vlastně všechno začalo?
R: Nevím, zprávy jsou zmatené, ale říká se, že nějaký naštvaný chlap podpálil kovárnu jakéhosi Antonína.
Ž: Kovárnu mistra Antonína? Ach ano, tam bývá čas od času dost žhavo...
R: Ano. (ukáže)Třeba zrovna teď.
Ž: Často tam chodívaly moje známé, když nějaký nástroj u nich doma už nebyl to, co býval. Též jsem za ním několikrát byla. Nevěřil bys, jak šikovné má ruce. A tu sílu, co má...ehm... je opravdu schopný, miláčku. Už dávno jsem ti chtěla říct, že by bylo dobré, kdyby nám na radnici dodal nějaké hezké svícny.
R: No, teď bude třeba především dodat novou radnici, drahá.
Ž: Ale hoří hezky. A když už jsme u toho, znám jednoho velmi, velmi šikovného stavitele. Bude se ti líbit, mně se taky moc líbí. A umí, miláčku, opravdu umí...
Vypravěč:
O dvě desetiletí později, roku 1418, dolehla krize i na olomouckou kapitulu, neboť v českých zemích se po smrti Jana z Husi začalo schylovat k lítému boji. Doba byla zlá a nejistá, a aby toho nebylo málo, v Olomouci zrovna v těchto nábožensky pohnutých časech zemřel biskup Václav Králík z Buřenic. S trochou nadsázky by se dalo říct, že vzal zbaběle do zaječích. A proto bylo potřeba zvolit nástupce a volba to nebyla zrovna lehká...
A: Bratři, já jsem z toho opravdu na rozpacích. Jsme v opravdu nezáviděníhodné situaci. Když si do čela vybereme katolíka, půjdou po nás ti stoupenci kalicha, a mnohé české město už zažilo, jak nesmiřitelní a zkázonosní dokážou být. Jenomže, když si vyvolíme někoho z těch kališníků, půjde po nás Zikmund, král náš, liška ryšavá. Tady je opravdu každá dobrá rada drahá.
B: Víte, přemýšlel jsem o tom také, a tak si říkám, že jestli se naše staroslavné město boji stejně nevyhne, ať už s tou či onou stranou, měli bychom si vyvolit muže, který je schopen vést nás do boje. Někoho silného, kdo se umí dobře kopím ohánět...
A: No, není to špatný nápad, bratře. Je to asi to nejlepší, co se dá v této nešťastné situaci dělat. Stejně mám ale pocit, že nemůžeme zvolit správně.
B: Nezoufej, bratře. Bůh jistě povede naše kroky a dá nám znamení.
A: Kéž by, bratře, kéž by. Tak, kdo je prvním kandidátem?
B: Aleš z Březí, kališník.
Vystoupí někdo od pohledu malý, drobný, vychrtlý Kanovníci se po sobě pochybovačně podívají.
A: Hm, jestli se nám tím Bůh nesnaží něco naznačit... Třeba jako že nás už zatratil úplně... No nic, kdo je ten druhý?
B: Nó, katolík, nějaký Jan Železný... (řekne jméno a ve stejné chvíli na jeviště vstoupí od pohledu urostlý mladý muž- který si velmi výmluvným způsobem nese hůl )
A (pohlédne k nebi): Chytrému napověz...
Vypravěč:
A tak byl v Olomouci zvolen biskupem katolík. A byla to volba dobrá, neb město nakonec přečkalo husitské války bez úhony. O prosperitě olomouckého biskupství v 15. století svědčí i fakt, že roku 1468 byl dostavěn a vysvěcen kostel Neposkvrněného početí Panny Marie. Tohoto slavnostního aktu se zúčastnil i sám Matyáš Korvín.
Klerik: Je nejvyšší čas zamířit na to vysvěcení.
Matyáš Korvín: Jste si tím jistý?
K: Naprosto, Veličenstvo. Nejdřív kostel a potom nevěstinec.
MK: A jste si tím opravdu jistý? Není lepší nejdřív hřešit a kát se až potom?
K(šibalsky): Na to, že jste Corvinus, jste pěkný Vulpes (= lišák) Ne, nepůjde to, svěcení začne už za chvíli. Nicméně nebojte se, děvčata si vás dobře pamatují ještě z Vaší minulé návštěvy a velmi se na Vás těší. Některé Vás dokonce přivítají i s Vašimi synky.
MK: S mými synky? Jak víte, že jsou to mí synci?
K: Jejich první slovo nebylo kostel, ale nevěstinec.
MK (potěšeně): Á, kluci moji. (Vytáhne měšec) Tady, něco pro ně na studia.
K: Jste štědrý, Veličenstvo. A nyní už pojďte, mniši čekají. Kostel se vám bude líbit, je to velmi sošná a půvabná budova nejvytříbenějšího slohu.
MK(s nostalgickým úsměvem přikyvuje): Rád věřím, Otče, opravdu. Vždyť celé tohle město je velice sošné a půvabné (kolem projde děvče, ohlédne se za ní) a nejvytříbenějšího slohu. Tady by se mi líbilo, tady bych chtěl žít a odtud bych chtěl vládnout. (zamyslí se) A proč by to vlastně nešlo?
Vypravěč:
O pouhý rok později byl Matyáš Korvín v Olomouci korunován na českého krále. Jeho snaha získat českou korunu byla přímo úměrná olomouckým půvabům (opět může projít nějaké půvabné děvče, tentokrát třeba i s pivem či podobnou přitažlivou rekvizitou). O olomoucké půvaby za třicetileté války jevili zájem i švédští vojáci, kterým se ve městě zalíbilo natolik, že odtud nemínili odejít ani po vestfálském míru roku 1648.
A: Tak konečně máme mír a můžeme jít domů.
B: Já nikam nejdu.
A: Cože? Proč?
B: Co doma? Tady je to lepší. Není tu taková zima.
A: To je fakt. Ale u nás ve Švédsku je hezčí krajina. Podívej se, jak to vypadá tady. Úplná placka.
B: Ale je tu úrodnější půda. Víš co se tady všechno vypěstuje? Tak třeba švestky…
A: Co mně je po nějakých švestkách? Já toho tady mám po krk. Už pět let pořád jíme jen nízkotučné tvarůžky a podívej se na mě, jak vypadám.
B: No jo, ale s těma švestkama to není jen tak. Z těch se totiž vyrábí tohle. (Vytáhne placatku.) To je slivovice. Čichni si, jak voní. A to není všechno. Ono to nejen voní, ono se to dá i pít. Ochutnej! Tohle ve Švédsku nemáme.
A: Máš pravdu, zůstáváme tady.
Vypravěč:
Avšak už o tři roky později, vzhledem k extrémně špatné úrodě švestek, se Švédové rozhodli pro návrat do vlasti. Naopak roku 1848 byla úroda mimořádně dobrá, a tak se není čemu divit, že po vypuknutí revolučních nepokojů ve Vídni se císařská rodina uchýlila právě do Olomouce, kde se mladý následník trůnu František Josef rozhodl, že si v doprovodu starosty prohlédne město.
FJ: Proč tu máte tak úzké ulice? Nešlo by to trochu rozšířit? A nebylo by možné něco udělat s tou příšernou dlažbou?
S: Víte, pane arcivévodo, jsme pevnostní město a nemůžeme si dovolit žádné rozsáhlejší stavební úpravy. Ulice musí být úzké a křivolaké, aby v případě války ztížily nepříteli pohyb po městě.
FJ: Aha! Koukám ale, že tu máte spoustu výčepů.
S: To víte, je tu plno vojáků, kněží a studentů.
FJ: Jistě, chápu. Ale povězte mi, když už nemůžete přestavět město, proč alespoň pod hradbami nevybudujete nějaký park? Takové pěkné, klidné místo na procházky. Já mám rád procházky. Proč tam nepostavit pár laviček, nezasadit stromy?
(Zatímco mluví, přijde na scénu učitel.)
U: Slyšel jsem dobře, mladý muži? Vy byste chtěl sázet stromy v kolišti?
FJ: Cože? Co je to koliště?
U: Jakže, vy nejste obeznámen se základní terminologií pevnostního stavitelství? Koliště neboli glacis je volné prostranství, mírně se svažující od úpatí hradeb. To byste ovšem měl vědět, pokud chcete studovat na naší univerzitě. Naše univerzita si velmi zakládá na dějinách fortifikací.
FJ: Já přece nechci nikde studovat. Já nemusím. Já jsem arcivévoda.
U: Důrazně vám radím, abyste si doplnil znalosti. Doporučuji vám zejména tuto publikaci. (Podá mu Modrou knihu.) V té najdete vše, co student potřebuje vědět. Hezký den. (Odchází.)
FJ: Kdo to proboha byl?
S: Zřejmě některý z pedagogů zdejší univerzity.
FJ: Já jim dám univerzitu! Já jim dám pevnost! Já jim ukážu, jen co budu korunovanej…
Vypravěč:
A tak se stalo. Po svém nástupu na trůn František Josef nejprve zrušil univerzitu a poté i olomouckou pevnost, která zanikla roku 1888. Je symbolické, že právě v tomto „speciálním“ osmičkovém roce končí slavná a pohnutá historie olomoucké pevnosti, která během své dlouhé existence prokázala habsburskému rodu cenné služby, jelikož odolala mnohým…no, vlastně jen jednomu obléhání. Jen ve zcela výjimečných případech, konkrétně dvakrát, podlehla nepřátelům. Poprvé se tak stalo za třicetileté války, kdy Olomouc kapitulovala po úporném švédském obléhání, trvajícím celé tři dny. Podruhé, při pruském vpádu roku 1741 se město pro jistotu nebránilo vůbec. Dalšímu pruskému útoku v „osmičkovém“ roce 1758 však pevnost odolala a jistě by se statečně ubránila i roku 1866, nebýt toho, že Prusové se zbaběle rozhodli Olomouc obejít.
A závěrem bych Vás rád seznámil s ještě jednou zásadní událostí, jejíž význam bude plně zhodnocen až následujícími generacemi badatelů. Mám samozřejmě namysli zrušení Katedry historie Filozofické fakulty Univerzity Palackého k osmému osmý (8.8.) 2018.
K výzkumu této stěžejní události máme k dispozici pouze jediný pramen, a to zápisky člověka, jenž miloval funkce, dobré víno, svou ženu a Polsko, a to zápisky mého otce, věčného bakaláře Benjamina Pytlika staršího, které jsou bohužel dosti skoupé.
Okolnosti zániku katedry zůstávají nejasné, nicméně je pravda, že katedra v té době nebyla zrovna v nejlepší kondici. Dr. Stejskal byl naposledy viděn v italské Pise, mluvil o svém vnitřním schizmatu a pouti do Canossy, ale nakonec po údajném rezignovaném výroku „dolce vita“ mizí kdesi v oblasti toskánských vinic.
Delší čas už byl nezvěstný i dr. Kalous. Jeho stopa se ztrácí při jeho terénním průzkumu v Uhrách, poslední zpráva prý byla následující: „Čekám|STOP|, že na ten Matyášův nejhlubší zlatý důl |STOP|, narazím doslova každým krokem!|STOP|“.
Docent Schulz se usídlil v Polsku, a to poté, co se zúčastnil každoročního orientačního běhu na Těšínsku. (Mapu sice přečetl vpravdě brilantně, bohužel v roztržitosti zapomněl, že S neznamená sever, ale anglické South.)
Doc. Papajík dopsal již poslední monografii o moravských šlechtických rodech, zbyly mu jen Liechtensteini, proto odjel do Vaduzu studovat korespondenci tohoto rodu. Do Olomouce pronikly pouze informace o tom, že se v Lichtenštejnsku neúspěšně pokoušel založit Kabinet regionálních dějin.
Osudy doktora Viktoříka rovněž nebyly nejveselejší. Když se totiž dozvěděl, že historicky nejcennější část dochovaného olomouckého opevnění má být zbořena a na jejím místě vystavěn obchod s dámským spodním prádlem, zešílel a od té doby danou pevnost okupoval. Jeho neustálou bdělou přítomnost olomouckým obyvatelům v té době zdůrazňovala bojovná zástava se sloganem: „Nezůstanete-li venku, natrhnu vám podprsenku“. Jeho hrozby nebyly v žádném případě plané, jelikož byl hojně zásoben několika typy předovek, které předtím stihl za asistence dr. Podolského propašovat z vlastivědného muzea.
Ani dr. Podolský ovšem nemohl proti pohnuté situaci nijak zasáhnout. Byl v té době hospitalizován, jelikož se zranil při pokusu propašovat dr. Viktoříkovi ještě nějaké pruské jehlovky a na vlastní nohu se přesvědčil, jak moc jsou ty pruské bodáky účinné.
Doktorka Oppeltová sice na poslední chvíli přispěchala s listinou, kterou objevila v olomouckém archivu, v níž Přemysl Otakar II. zaručuje olomouckým jezuitům nedotknutelnost ze světské strany. Bohužel, vyšší místa se jí s arogancí sobě vlastní odmítla vůbec zabývat.
To už ovšem dr. Koucká organizovala mezi studenty odbojové hnutí s názvem Spartakus, lákajíc do svých řad především prváky, kterým bylo přislíbeno, že padnou-li za univerzitu, dostanou zápočet in memoriam a napoprvé.
K ní se přidal i Mgr. Polách, znalý těch nejtvrdších Vikingských válečných praktik, o němž se říkalo, že čas od času se dokáže proměnit i v berserka, hlavně když studenti neví, kdo to byl Harald Krásnovlasý.
Dr. Hutečka v obavách z rodící se občanské války mezi univerzitou a městem využil grantu harvardské univerzity a odjel do Washingtonu DC vyjednávat o mezinárodní pomoci, ovšem jeho mazaný plán s krycím jménem Erasmus ztroskotal na nevědomosti amerického prezidenta. Ten považoval Český stát za banánovou republiku a když se mu dr. Hutečka snažil vysvětlit, že jsme civilizovaní Slované, zaměnil si americký prezident slovo Slav za Slave (je třeba zde podotknout, že v dějinách nebyl zdaleka první) a tudíž odmítl Čechům jako otrokářskému státu pomoci.
Dr. Pavlíčková sepsala barokní pohřební kazání pro všechny členy katedry a rovněž vypracovala plán Castra Doloris, na něž však z dotací ESF nezbyly peníze…
Prof. Trapl v obavách před občanskou válkou emigroval za papežem do Vatikánu a do exilu se vydal i doc. Konečný.
Docent Miller v této pohnuté době odjel raději do zámoří, neboť zde dostal blíže nespecifikovaný grant. Údajně se měl týkat studia dějin měst a jejich uzavřených společností v předkolumbovské Severní Americe, avšak podle posledních informací se doc. Miller v rámci svého bádání totálně uzavřel před celou společností a před osmou hodinou večerní nevychází ven.
Dr. Elbel byl krátce předtím propuštěn kvůli podezření z provádění čarodějných praktik v podzemním bytě školníka. Nikdy nebyl s určitostí usvědčen a při svém odchodu prohlašoval, že vůči katedře necítí žádnou zášť, nicméně fakt, že k zániku katedry došlo právě v magické datum 8.8., by si zasloužil jisté přehodnocení celé kauzy.
Ať tak či onak, osud celé katedry byl zpečetěn, občanská válka se naštěstí nekonala a profesorka Hrabová mohla konečně s klidem v duši odejít do důchodu.
Děkuji za pozornost.
2024 ©