Diskuze o historických problémech

Vážení,

včera jsem navštívil výstavu "Česká společnost od Mnichova k válce", která probíhá v areálu Písecké brány v Praze. Pokud pobýváte v Praze či okolí, vřele doporučuji tuto výstavu navštívit. Jak jsem zjistil, v novinách ani na internetu této akci bohužel nebyla věnována  výraznější pozornost, proto na ni upozorňuji touto cestou.

Chtěl upozornit na článek v internetovým deníku sme.sk vztahující se právě k výročí vzniku Slovenského štátu. Součástí článku jsou i tři videa z youtube.com

www.sme.sk/c/4344102/slovensky-stat-ma-vyrocie-stale-polarizuje.html

V posledních dnech jsem si konečně našel trochu času, abych navštívil některé z výstav, probíhajících v současné době v Praze. Nejdříve jsem se vypravil do Národního muzea na výstavu Republika, věnovanou meziválečnému Československu. Autorům výstavy se podařilo shromáždit úctyhodné množství exponátů, věnovaných celé řadě aspektů společenského života v meziválečném období. Výstava je navíc doplněna řadou informačních panelů, které podávají stručný popis dobového politického systému, správy, kultury apod.
Celkově příznivý dojem z výstavy mírně narušily pouze popisky k exponátům, které byly v řadě případů rozmístěny dost neprakticky a informace v nich obsažené byly v několika případech poněkud zjednodušující či zcela chybné, jako například tvrzení, že učitelky v éře První republiky nesměly uzavírat sňatky. Navzdory těmto nemnoha výtkám si troufám výstavu hodnotit jako velmi povedenou. I studentské vstupné ve výši 100 Kč se jeví jako přiměřená cena.
Z Národního muzea jsem (již podruhé) zamířil na výstavu Mobilisace 1938, která probíhá v žižkovském Armádním muzeu. Tato výstava dle mého soudu představuje důstojnou ukázku poctivé muzejnické práce. Řadu exponátů a fotografií doprovází přehledné informační panely a především projekce cenných dobových filmových záběrů.
Již méně spokojen jsem byl s výstavou Svatý Václav, konanou v Anežském klášteře. Poněkud mě rozladila absence jakéhokoliv chronologického či tematického rozdělení exponátů, stejně jako místy nepřehledné popisky.
Nejvíce jsem však postrádal textový doprovod výstavy, jelikož s výjimkou jediné informační tabule, stručně popisující život svatého Václava a vývoj jeho kultu, je návštěvník odkázán pouze na popisky exponátů, které jsou však dost skoupé. Zejména nejvýznamnější svatováclavské relikvie (meč, přilba, palladium…) by zasloužily mnohem více pozornosti.
Tento nedostatek naštěstí částečně kompenzuje katalog výstavy, uspořádaný Danou Stehlíkovou. V katalogu čtenář najde několik erudovaných studií o vývoji svatováclavského kultu, stejně jako vcelku solidní informace o jednotlivých exponátech. Součástí výstavy je i filmová projekce, z níž jsem bohužel mohl shlédnout pouze krátký útržek, tudíž si netroufám ji posuzovat.
Autoři výstavy si rozhodně zaslouží uznání za obdivuhodné množství exponátů, které se jim podařilo shromáždit, nicméně si dovolím tvrdit, že se výstava dala zpracovat lépe.

Když píšu, že "v Polsku...pronikalo více východních vlivů než do našeho prostředí," neznamená to, že má polská kultura zcela východní charakter. Znamená to pouze, že od Rusů a muslimů pronikly do Polska určité vlivy, které se v našem prostředí objevují buďto v menší míře nebo vůbec ne. To se týká např. způsobu oblékání, který měl v raně novověkém Polsku výrazně orientální rysy. I polské vojsko přejalo řadu orientálních prvků. Také v duchovní oblasti se projevily islámské a pravoslavné vlivy, byť měly spíše okrajový charakter. To ovšem není v rozporu s tím, co píšeš, o polské kulturní přináležitosti k západu nepochybuji.
Tvrzení, že nacionalismus vychází hlavně od elit, je třeba doplnit, jelikož dle mého soudu nelze podceňovat lidový nacionalismus, který se v některých případech rodí zcela spontánně. A také tehdy, je-li inspirován "intelektuálním" chápáním nacionalismu, se od tohoto pojetí může výrazně lišit.
O postavení pojmu "národ" ve slovníku současných politiků ti toho moc neřeknu, jelikož se v této záležitosti nepovažuji za dostatečně informovaného. Snad bych jenom podotknul, že důraz na prosazování společného zájmu vždy patřil k hlavním argumentům všech politických hnutí, která se v závislosti na svém zaměření prohlašovala za obránce zájmů daného etnika, stavu, konfese apod. Tudíž se mi jeví jako vcelku logické, že dnešní masové strany apelují na hájení obecných zájmů všech obyvatel. Podle mého názoru v této politické rétorice pojem "národ" v podstatě splývá s výrazy, "stát", "společnost" apod. a obvykle tedy nemá čistě nacionální charakter (samozřejmě s výjimkou některých "ultravlasteneckých hnutí).

Ahoj Ondro,
Co se týče tvého konstatování k Polsku - pouze zopakuji tvou výše zmíněnou větu: "V Polsku...pronikalo více východních vlivů než do našeho prostředí." Právě v reakci na tvé přehnané závěry jsem směřoval mnou připomínku, ale chci se tady hádat o to kdo co řekl a jak to mělo vyznít.
Když se však bavíme o národě a nacionalismu je potřeba zaměřit se na politické a kulturní elity v dané zemi, která byla hlavním strůjcem a propagátorem nacionalismu. V právě v této optice vychází i moje vidění Polského království a polské kultury v 17.-19. století. Můžeme připustit, že obyvatelstvo a elity Litevského velkoknížectví bylo zčásti pod vlivem ruské/pravoslavné kultury. Musíme však upozornit, že "litevská" šlechta byla tvořena z velké části "polskými" rody (katolickými). Neexistence samostatného státu nemusela být překážkou k přihlášení se k "polskému" státu (přesněji k idei polsko-litevské unii).

Chtěl bych se tě zeptat: jak chápeš fakt, že dnešní politická reprezentace (ODS,KSČM) neustále se domáhá "národa" k legitimizaci své politiky? Myslím si, že tato rétorika stále využívá představu o homogenitě českém národa. Nejsou dnešní učebnice dějepisu až příliš etnocentristické? Tedy, že jsou pouze vyprávěním o emancipaci etnických Čechů, kteří vedou statečný a hlavně spravedlivý boj vůči svému okolí? Neměli bychom "opustit" etnické a kulturní chápání pojmu národ a "přejít" spíše k politickému a státnímu?

Děkuji!
Kuba

Zdar!
Můžeš prosím uvést přílad, kdy jsem byl "příkrý v soudech", s výjimkou mého tvrzení, že je politický význam cyrilometodějské mise někdy nadhodnocován? (Tím nemyslím, že by tu žádný význam nebyl, chci pouze říct, že vzhledem k pozdějšímu vývoji byly některé výsledky této mise znehodnoceny. To není kritika mise, ale konstatování faktu.)

Nejsem si vědom toho, že bych tu nějak výrazně vystupoval proti mýtům obecně, pouze jsem konstatoval, že tyto mýty existují a že je tudíž musíme mít na zřeteli.

Rovněž jsem nikdy netvrdil, že se se mýty týkají především starších dějin. Chci pouze upozornit na to, že ke starším a novějším mýtům je potřeba přistupovat odlišným způsobem (viz 1.4). O tom, že si každá kultura vytváří své mýty a stereotypy, rozhodně nepochybuji.

K tomu Polsku: Nikdo zde nemluvil o "orientálním charakteru polských elit a kultury", nicméně stojím si za svým tvrzením, že do Polska v minulosti pronikalo více východních vlivů než do českých zemí. Ohledně západní orientace polských elit v 18. a 19. století jednoznačně souhlasím. (Tato orientace ostatně vychází mimo jiné i ze zmiňovaného polského katolictví.) Kdybychom chtěli jít do detsilů, bylo by potřeba zohlednit to, že národ není tvořen pouze elitami a že situace v jednotlivých částech Polska (které v 19. století neexistovalo jako jednotný stát) se výrazně lišila.

Nemám ovšem v úmyslu tady podrobně debatovat o poměrech v Polsku, v příspěvku 1.6 mi šlo pouze o to, abych krátce nastínil některé rozdíly v kulturním vývoji států střední a východní Evropy.

Jinak toho Řezníka bych si mile rád přečetl, jeden kolega mi slibuje jeho zapůjčení už delší dobu.

Co se týče "národa", považuji vnímání tohoto pojmu za krajně subjektivní. Přináležitost k určitému národu chápu jako výsledek osobního rozhodnutí každého jednotlivce, což se projevuje zejména v eticky smíšených oblastech (nejmenovaný člen výboru budiž toho příkladem ).

Člověk, narozený v určitém národním státě se nemusí nutně identifikovat s národem. I pokud dotyčný jednoduše přijme skutečnost, že je z etického hlediska příslušníkem určitého národa, ještě to neznamená, že jej k národu váže pocit sounáležitosti.

Na druhou stranu známe příklady, kdy se imigranti či potomci imigrantů zcela identifikují nejen se státem, do něhož se přistěhovali, ale také s příslušným národem.

Z etnografického hlediska sice můžeme definovat národ na základě společného jazyka, dějin, kultury, území atd., nicméně příslušnost jedince k národu je podle mě značně subjektivní záležitostí, nehledě na to, že musíme rozlišovat mezi vztahem člověka ke státu a k národu (a tudíž také mezi patriotismem a nacionalismem).

Ahoj Ondro,
nevím jaké východní vlivy máš na mysli, když hovoříš o Polsku. Mně se naopak zdá, že polské elity byli spíše orientované na západní Evropu. Považ roli francouzské kultury v šlechtickém prostředí. V 19. století vliv ryze "evropských" politických proudu na polský diskurz. Bylo by dosti nešťastné mluvit, orientální charakteru polských elit a kultury - a to hlavně, když mluvíme o 18./20. století. Doporučuji ti přečíst si nějakou práci k polským dějinám: nedávno jsem četl vztahu polských povstání a genezi polského národa: ŘEZNÍK, M. Z naši a vaši svobodu. Čte se jedním dechem!
Abychom se vrátil k tématu. Rád bych ti doporučil, abys nebyl až tak příkrý v soudech,když hovoříš o "legendách" a "mýtech". I já se často přistihnu, že kárám své předchůdce. Měli bychom částečně legitimizovat jejich pohled na dějiny: to neznamená se s ním plně ztotožnit, ale dát je do obecného kontextu kultury. I naše společnost si vytváří své interpretace: myslím spor o sametovou revoluci 1989, ekonomickou transformaci či o třetím odboji,otázka ekologie - s kterými se část (větší či menší) české společnosti nemůžeme ztotožnit a vzít za své. Z těchto důvodu potřebuje určité legitimizační nástroje, aby rétoricky podpořili svou věc. K těmto účelům slouží dnešní době různé instituce: jako vědecký ústav, politickoekonomické sdružení či autorita státní (prezident či předseda vlády). Z těchto důvodu jsem skeptický k tvému tvrzení, že hlavní problém jsou mýty ze starších dějin. Sami žijeme v určitém kulturní rámci skrz který interpretujeme náš svět.

Z tohoto hlediska bychom měli vést naši diskuzi: Chtěl bych se tě zeptat: Co pro tebe vlastně pojem národ znamená? A má dnes nějakou validitu? Jak máme chápat snahy některých politiku hájit zájmy národní ČR?

Jen drobná poznámka: Český vztah k "Východu" podle mě nelze vysvětlovat pouze "tendenčním odklonem" v posledních desetiletích (ačkoliv tento faktor sehrává nezpochybnitelnou roli), ale také odlišným historickým a duchovním vývojem - nejen v případě pravoslavného Ruska, ale také Maďarska a Balkánu, v minulosti ovlivněného jak islámem, tak italským kulturním prostředím. V Polsku zase došlo oproti českým zemím k většímu sepětí církve s národem, na druhou stranu tam pronikalo více východních vlivů než do našeho prostředí.
Toto je samozřejmě jen velmi stručný nástin, takovéto téma by zasluhovalo podrobnou a obsáhlou srovnávací studii.

Pěkné odpoledne,
Ondro nebyl bych tak kritický k cyrilometodějské tradici (např. je dosti ošidné užívat slova jako "zpochybňovat" či "vyvracet"), ale plně s tebou souhlasím s tendenčním odklonem soudobé české společnosti od východní kultury ( a jedno, jestli od polské, rumunské, ruské nebo maďarské).
Je zdánlivým paradoxem, že inteligence Moravy a horních Uher (představitelé budoucího slovenského národního hnutí) použili křesťanský symboly (misijní symbol="národní obrození") pro vlastenecké či nacionální idee. Právě na tomto příkladě se jasně ukazuje svázanost (v raném období) obou témat - kdy jedno (náboženství skrze církve) legitimuje druhé (národ). Ve frázi: Bůh-vlast-panovník. Z toho důvodu se nejedná o žádný soudobý paradox.

Zatím,
Kuba

P.S. Připravuji v první dubnovém týdnu projekci polského filmu "Křižáci": Všichni zájemci jsou zváni!

Původně jsem uvažoval o založení nového diskusního vlákna, jelikož problematika historických mýtů je značně obsáhlá a netýká se pouze národní identity, která byla původním tématem této debaty.

Problém je podle mého mínění hlavně s mýty ze starších dějin, jelikož mnohé legendy, týkající se novodobé historie mohou být na základě pramenů zpochybněny či vyvráceny (ačkoliv ve veřejném povědomí nezřídka zůstávají pevně zakotveny legendy, které historikové dávno popřeli), zatímco pro středověké období máme k dispozici mnohem méně pramenů, což stěžuje interpretaci některých dobových jevů. V českém prostředí lze tuto skutečnost nejlépe ilustrovat na příkladu svatováclavského mýtu (viz např. Placák, Petr: Svatováclavské milénium).

Nyní bych se však rád vrátil k otázce národní identity a cyrilometodějské tradice. Je vskutku pozoruhodné a značně paradoxní, že českomoravské prostředí dosud zdůrazňuje a někdy nadhodnocuje vliv této misie, přestože po dobu delší než tisíciletí se naše země vyvíjela pod politickým a náboženským vlivem západu. (Tím nemyslím pouze katolicismus, i reformační myšlenky k nám přicházely ze západu.) I v dnešní době náš národ s oblibou zdůrazňuje svou přináležitost k západní kultuře a často má tendenci udržovat rezervovaný přístup k Rusům a jižním Slovanům.

Tím nechci znehodnocovat vliv cyrilometodějské misie, která měla ve své době nesporný politický a kulturní význam, pouze chci na tomto příkladu demonstrovat, jak paradoxními způsoby se mohou utvářet národní mýty a stereotypy.

Zdar,
co se týče cyrilometodějské tradice, tak ta právě ožila ve druhé polovině 19. století. Především oslavy cyrilometodějského milénia v roce 1863 v Brně a na Velehradě. Právě tato problematika ukazuje na specifikum českého národního hnutí na Moravě ve třetí čtvrtině 19. století. Na Moravě byla, daleko více nežli v Čechách, národní emancipace spjata s náboženskou tématikou (katolickým klérem). Když to zjednoduším: tato idea národa byla blízka polskému národnímu hnutí (nebo lepé významné skupině polských nacionalistům): k tomu doporučuji román Křižáci od H. Sienkiewicze.
Nemůžu se tedy plně ztotožnit s názorem Dušana Třeštíka, že "moravské cyrilometodějství bylo vždy, a je dodnes, tradicí moravské malosti, jejího zápecnického, protiliberálního a protiintelektuálního katolicismu"(Třeštík, D. Češi, s. 166). Ano - především katoličtí autoři byli hlavními propagátory této historizující tradice, ale kterou na jejím počátku respektovali a uznávali i liberální politici z královských Čech (Palacký či Rieger).
Plně chápu kritická slova Dušana Třeštíka k velehradskému "mýtu", že ho v minulosti, ale i dnes (viz např. Moravský národní kongres), využívali různé skupiny buď legitimizaci nedemokratického režimu (po roce 1948) a nebo v současnosti ahistorickým požadavkům (znovu viz MNK). To neznamená, že by "mýtus" o Velehradu ztratil jak duchovní, tak kulturní a politickou legitimitu.
Naše dnešní česká společnost nabízí velké množství obdobných "mýtu" a ideí, které si vyprávíme: např. o kapitalismu,socialismu,pokroku, komunismu či demokracie.

Co se týče uvedeného webu MNK, osobně bych chápal moravský zemský patriotismus, ovšem vnímání Moravanů jako národa se mi jeví jako poněkud problemtické. Nemohu ovšem tvrdit, že by bylo zcela neopodstatněné. Ostatně v předešlých dvou stoletích se v různých podobách objevovaly mnohem kurióznější národní koncepty, mezi něž můžeme počítat i "československý národ." (Tím netvrdím, že ČSR neměla v roce 1918 vůbec vzniknout, pouze se domnívám, že s ohledem na národnostní složení státu mohla být místo čechoslovakismu zvolena spíše federativní koncepce.)A definovat, co je a co není národ, jde jen obtížně.

Na stránkách MNK mne zaujaly především některé pokusy o interpretaci historických skutečností, např. označení Cyrila a Metoděje za "zakladatele slovanské duchovní kultury." Domnívám se, že mezi slovanskými národy existuje takové množství rozdílů, že lze stěží mluvit o jednotné duchovní kultuře. (Zkuste srovnat např. náboženské poměry v Polsku a Rusku.)

Citace z mírové smlouvy ze Saint-Germain-en-Laye, na niž se MNK odvolává, mluví o "národech Čech, Moravy a části Slezska", tedy o národech, obývajících uvedená území - není zde žádná výslovná zmínka o moravském národu.

Dále se na webu MNK bez jakéhokoliv kontextu dozvídáme, že "v 11. století dobyli Moravu Přemyslovci". O předchozí polské nadvládě a dalších okolnostech se autoři nezmiňují.

A podobných zjednodušujících tvrzení lze najít víc, což dokládá starou známou pravdu, že výklad dějin se dá vždy přizpůsobit ideologii. To se ovšem netýká jen MNK, jejíž bezesporu zajímavé záměry nehodlám tímto komentářem nijak shazovat.

Ahoj,
ještě jsem si vzpomněl na zajímavé webové stránky Moravského národního kongresu: www.mnk.cz
To, aby jste si udělali obrázek o současném moravském politickém a kulturním hnutí.

Pěkný večer,
Kuba

Dobrý večer,
chtěl bych otevřít diskuzi k problematice identity obyvatel Čech, Moravy a Slezska v 19. a 20. století. Hlavním důvodem je dosti přezíravý postoj některých lidí k identitě obyvatel Moravy a Slezska. K tomuto tématu mne nejvíce inspirovala práce Milana Řepy o českém národní vědomí na Moravě v 19. století.

Stanovil jsem pracovní otázky - a ty jsou:
1. Samotná geneze českého (českoslovanského či československého) národa.
2. Otázka národního vědomí obyvatel Moravy a českého (rakouského) Slezska a jeho vztah k myšlence českého národa.
3. Konstrukce moravského (popřípadě slezského) národního vědomí.
4. Moravský (či slezský) národ? Moravané (Slezané) nebo Češi?

Předtím nežli začne samotná diskuze, doporučuji zájemcům, aby si prostudovali několik zajímavých knih, které by je uvedli do tématu:
-Obecně k nacionalismus a národu: GELLNER, E. Nacionalismus. Brno, 2003.
-K Moravě: ŘEPA, M. Moravané nebo Češi? Brno, 2001.
-Současná debata: TŘEŠTÍK, D. Češi a jejich národ, stát, dějiny a pravdy v transformaci. Brno, 1999.
-K Polsku: ŘEZNÍK, M. Za naši a vaši svobodu. Praha, 2006.
-V evropské perspektivě: SCHULZE, H. Stát a národ v Evropských dějinách. Praha, 2003.
HROCH, M. Národním zájmu. Praha, 1996.

Odkazy na další literaturu najdete v těchto kniha.